21.kapitola
Nazítří jsem vzala Boba do Wal-Martu, abych mu koupila nějaké oblečení. Amelia mu vtiskla do dlaně trochu peněz a mladík je přijal, protože jinou možnost neměl. Už se nemohl dočkat, až se Amelie zbaví. Kdybych tvrdila, že mu to mám za zlé, lhala bych.
Cestou do města se Bob ohromeně rozhlížel kolem sebe a neustále mrkal. Když jsme vešli do obchodu, zamířil do nejbližší uličky a začal si otírat hlavu o roh regálu. V obchodě jsem potkala Marcii Albaneseovou − poměrně zámožnou postarší ženu, která seděla ve správní radě školy, a usmála jsem se na ni. Neviděla jsem ji od svatebního večírku, který pořádala pro Halleigh.
„Koho to s sebou máte?“ zeptala se, protože byla od přírody společenská a zvědavá. O tom, že si Bob otírá hlavu o regál, se vůbec nezmínila, čímž si mě naprosto získala.
„Marcio, tohle je Bob Jessup. Přijel do města na návštěvu,“ odpověděla jsem a zalitovala, že jsem si nevymyslela nějaké vysvětlení Bobovy přítomnosti už předem. Naštěstí do ní Bob nešťouchl hlavou a nedožadoval se, aby ho podrbala za ušila. Marcia si s ním potřásla rukou a prohlásila, že ho ráda poznává.
„Díky, já vás taky,“ odpověděl. Božínku, mluvil, jako kdyby byl úplně normální mužský!
„Zůstanete v Bon Temps dlouho, Bobe?“ zeptala se Marcie.
„Proboha, to ne,“ vyhrkl. „Promiňte, musím si jít koupit boty.“ Potom odešel (velice ladně a plavně) do uličky s mužskou obuví. Měl na sobě jasně zelené gumové sandály, které dostal od Tanyi a byly mu malé.
Marcii tím zjevně vyrazil dech, ale v té chvíli mě nenapadlo žádné věrohodné vysvětlení. „Mějte se,“ řekla jsem a vydala se za Bobem. Vybral si tenisky a k nim pak ponožky, dvoje kalhoty, dvě trička, bundu a také spodní prádlo. Zeptala jsem se, co by si dal k jídlu. Poprosil mě, jestli bych mu doma neusmažila lososové krokety.
„Určitě,“ odpověděla jsem. Ulevilo se mi, že po mně nechce nic složitého, a šla jsem tedy vybrat nějakou vhodnou lososovou konzervu. Bob si přál i čokoládový pudink, což také nebyl žádný problém. Zbytek jídelníčku nechal na mně.
Než jsem pak odjela do práce, dali jsme si brzkou večeři. Smažený losos Bobovi moc chutnal a pudink také. Vypadal už mnohem líp, protože se osprchoval a oblékl si nové svršky. Dokonce se dal do řeči s Amelií. Z jejich hovoru jsem zjistila, že mu ukázala internetová stránky o hurikánu Katrina a lidech, kteří tu přírodní pohromu přežili, a spojila se s Červeným křížem. Rodina Bobovy tety, ve které vyrůstal, žila v Bay Saint Louis na jihu Mississippi. Všichni jsme věděli, co se tam stalo.
„Co budete dělat teď?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že už měl dost času, aby si to promyslel.
„Chci se tam zajet podívat,“ odpověděl. „Rád bych se pokusil zjistit, co se stalo s mým bytem v New Orleansu, ale rodina je důležitější. Musím vymyslet, co jim řeknu, abych vysvětlil, kde jsem byl a proč jsem se jim tak dlouho neozval.“
Všichni jsme mlčeli, protože jsme netušili, jak to zařídí.
„Můžeš jim říct, že tě zaklela zlá čarodějnice,“ navrhla rozmrzele Amelia.
Bob si odfrkl. „Možná by tomu uvěřili,“ odpověděl. „Ví, že nejsem úplně běžný člověk. Ale asi by nepřekousli, že to trvalo tak dlouho. Mohl bych se pokusit něco jim namluvit − třeba že mě postihla ztráta paměti nebo že jsem odjel do Vegas a tam se oženil.“
„Ozýval jste se jim před hurikánem často?“ zeptala jsem se.
Bob pokrčil rameny. „Každých pár týdnů,“ řekl. „Netvrdím, že bez sebe vůbec nemůžeme žít, ale po Katrině bych se určitě snažil nějak se s nimi spojit. Mám je moc rád.“ Na okamžik od nás odvrátil pohled.
Chvíli jsme si mezi sebou přehazovali všemožné nápady, ale nemohli jsme přijít na žádný věrohodný důvod, proč se Bob s rodinou nespojil tak dlouho. Amelia řekla, že mu půjde koupit jízdenku na autobus do Hattiesburgu. Odtud by se mohl dostat do nejpostiženější oblasti a začít pátrat po své rodině.
Amelia se snažila umýt si nad Bobem ruce tím způsobem, že mu dávala peníze, ale vůbec mi to nevadilo. Bylo to jedině dobře. Za sebe jsem jen doufala, že se ty příbuzné Bobovi podaří najít nebo aspoň zjistit, kam se poděli a kde žijí.
Před odjezdem do práce jsem se na chvilku zastavila ve dveřích a zadívala se na trojici u stolu. Snažila jsem se pochopit, čím Bob Amelii tak nesmírně přitahoval. Byl štíhlý, ale nijak vysoký, lesklé černé vlasy měl připláclé k hlavě a nosil brýle s černými obroučkami a tlustými skly, které mu teď Amelia zase vrátila (zřejmě je měla někde schované). Když jsem ho viděla úplně nahého, přesvědčila jsem se, že matka příroda se k němu − pokud jde o jeho mužskou výbavu − zachovala velice štědře, ale myslím, že to nebylo jediné vysvětlení pro tak vášnivé sexuální hrátky, které s ním Amelia provozovala.
V té chvíli se Bob rozesmál. Stalo se to poprvé od okamžiku, kdy se opět stal člověkem. Vzápětí jsem všechno pochopila. Měl bílé rovné zuby a úžasné rty, a když se usmál, vyzařoval z něj cynický a lehce intelektuálský sex-appeal.
Tajemství bylo vyřešeno.
Až přijedu domů, Bob už tu určitě nebude, takže jsem se s ním rozloučila v domnění, že už ho nikdy neuvidím, pokud se nerozhodne navštívit Bon Temps a pomstít se Amelii.
Cestou do města jsem přemýšlela, že bychom si pořídily skutečnou kočku. Koneckonců jsme už měly kočičí záchod a jídlo. Za pár dní se na to Amelie a Octavie zeptám. Do té doby se určitě vzpamatují z Bobova kocouřího extempore a přestanou se chovat tak podrážděně.
Když jsem vešla do baru, připravená pustit se do práce, spatřila jsem u pultu Alcida, jak se baví se Samem. Připadalo mi zvláštní, že jsem na něj v tak krátké době znovu narazila. Na okamžik jsem ztuhla na místě a po chvíli jsem přinutila nohy, aby se opět daly do pohybu. Kývla jsem mu hlavou na pozdrav a mávla na Holly, abych jí dala na srozuměnou, že jsem tady a střídám ji.
Holly zvedla prst a naznačila mi tak, že právě vyřizuje účet jednoho z hostů a hned půjde. Postupně se mi dostalo přivítání od jedné ženy v baru a potom i od muže. Hned jsem se tu cítila příjemně. Tohle bylo moje místo, můj druhý domov.
Jasper Voss chtěl další rum s kolou, Catfish si objednal sklenici piva pro sebe, svoji ženu a další pár, který s nimi seděl u stolu, a místní alkoholička Jane Bodehouseová zatoužila po něčem na zub. Tvrdila, že je jí jedno, co to bude, takže jsem jí napsala objednávku na košíček kuřecích křidýlek. Byl to zázrak, když se nám někdy podařilo přinutit ji k tomu, aby taky něco snědla, takže jsem doufala, že spořádá alespoň polovinu porce. Jane seděla na druhém konci barového pultu daleko od Alcida a Sam pohodil hlavou, aby mi naznačil, že mám jít k nim. Předala jsem objednávku do kuchyně a zdráhavě se k nim vydala. Opřela jsem se vedle nich o pult.
„Sookie,“ řekl Alcide a kývl na mě. „Přišel jsem Samovi poděkovat.“
„Bezva,“ utrousila jsem neomaleně.
Alcide přikývl a vyhnul se mi pohledem.
Nový vůdce smečky se dal znovu do řeči až po delší odmlce. „Teď už se nás nikdo neodváží vystrnadit. Kdyby si Priscilla nevybrala k útoku okamžik, kdy jsme se sjednotili a uvědomili si, jakému nebezpečí čelíme, mohla by nás udržet rozhašteřené a popichovat nás k vzájemným půtkám, dokud bychom se nepovraždili.“
„Takže jí přeskočilo a vy jste měli štěstí,“ poznamenala jsem.
„Sjednotili jsme se díky tvým schopnostem,“ odpověděl Alcide. „Naše smečka tě bude vždycky považovat za přítelkyni. Stejně jako Sama. Ať nás požádáš o cokoliv, kdykoliv a kdekoliv, budeme tam.“ Pak kývl na Sama, položil na bar peníze a odešel.
„Je fajn, že u nich máme očko, ne?“ prohodil Sam.
Musela jsem mu jeho úsměv oplatit. „Jo, je to dobrý pocit.“ Ve skutečnosti mě v té chvíli ovládl nesmírný pocit štěstí, ale ne Alcidovou zásluhou. Když jsem se totiž otočila ke dveřím, do baru vešel Eric a spolu s ním Pam. Posadili se k jednomu z mých stolů. Vykročila jsem k nim, zvědavá, ale zároveň roztrpčená. Cožpak mě nemohou nechat aspoň chvíli na pokoji?
Oba si objednali Pravou krev. Jakmile jsem přinesla Jane Bodehouseové její kuřecí křidélka a Sam ohřál láhve, zamířila jsem k jejich stolu. Obvykle by tu nevyvolali žádnou vlnu emocí, kdyby ten večer v baru neseděla Arlene se svými přáteli.
Když jsem postavila před Erica a Pam láhve, skupinka kolem mé kolegyně se neskrývaně pošklebovala. Jen stěží jsem dokázala udržet kamennou tvář. Zeptala jsem se obou upírů, jestli pití nechtějí přelít do džbánků.
„Láhev stačí,“ odpověděl Eric. „Možná dojde na mlácení do hlav.“
Zatímco já jsem z Erica cítila veselí, jemu zase neušla moje nervozita.
„Ne, ne, ne,“ odpověděla jsem téměř šeptem. Věděla jsem, že mě slyší. „Soubojů a zabíjení jsme už měli dost.“
„Ano,“ přitakala Pam. „Zabíjení si můžeme nechat na později.“
„Ráda vás oba vidím, ale dneska večer mám docela napilno,“ řekla jsem. „Vyrazili jste na výzvědy, abyste získali nové nápady pro Transfusii, nebo pro vás můžu něco udělat?“
„My můžeme něco udělat pro tebe,“ odpověděla Pam a usmála se na dvojici mužů v tričkách se znakem Společenstva slunce. Pam byla lehce namíchnutá; měla vyceněné špičáky. Doufala jsem, že Arleniny kamarádíčky pohled na ně zklidní, ale protože to byli dva hlupáci bez špetky rozumu v hlavě, jen tím posílila jejich odhodlání. Nakonec svou láhev vypila až do dna a olízla si rty.
„Pam,“ procedila jsem skrz zuby. „Proboha, nesnaž se to ještě zhoršovat!“
Blondýnka mi věnovala svůdný úsměv, snad aby Arleniny společníky vytočila ještě víc.
V tom okamžiku se ozval Eric. „Pam,“ prohlásil přísně a učinil tak přítrž všem jejím poťouchlostem. Pam se zatvářila poněkud zklamaně, ale vypjala hruď, složila ruce do klína a překřížila nohy v kotnících. V předstírání nevinnosti a ostýchavosti by v té chvíli nenašla konkurenta.
„Děkuju,“ řekl Eric. „Drahoušku − tím myslím tebe, Sookie −, podařilo se ti udělat na krále takový dojem, že svolil, abychom ti formálně nabídli ochranu. Musíš pochopit, že takové rozhodnutí může udělat pouze král a je závazné. Poskytla jsi mu tak důležitou službu, že podle něj je tohle jediný způsob, jak ti to oplatit.“
„Takže to stojí za to?“
„Ano, moje milá, stojí. Znamená to, že když od nás budeš chtít pomoc, máme povinnost přijet za tebou a obětovat za tebe třeba i život. Takový slib neskládají upíři příliš často, protože čím déle existujeme, tím víc si svůj život hlídáme. Spíš bys čekala, že to bude naopak.“
„Občas ale narazíš na někoho z nás, kdo po dlouhé existenci zatouží po paprscích slunce,“ poznamenala Pam, jako kdyby to chtěla vyložit srozumitelněji.
„Ano,“ pokračoval se zkrabaceným čelem Eric. „Občas. Král ti ale nabídl skutečnou poctu, Sookie.“
„Jsem ti vděčná, že jsi mi to přišel říct, Ericu. Tobě taky, Pam.“
„Samozřejmě jsem doufala, že se tu objeví tvoje rajcovní spolubydlící,“ odpověděla Pam a vrhla po mně chlípný pohled. To, jak se dala dohromady s Amelií, možná nebylo pouze Ericovo dílo.
Rozesmála jsem se. „No, má toho dneska večer hodně na práci,“ řekla jsem.
Úvahy o ochraně od upírů mě zcela zaměstnaly, takže jsem si nevšimla, že se ke mně blíží menší ze stoupenců Společenstva slunce. Když procházel kolem, schválně do mě narazil s takovou silou, že jsem se odpotácela do strany a teprve po několika klopýtavých krocích jsem znovu získala rovnováhu. Nevšimli si toho všichni, ale několik hostů ano. Sam se ke mně vydal zpoza pultu a Eric už také vstával. Rychle jsem se otočila, sebrala všechny síly a uhodila toho hlupáka podnosem do hlavy.
I on zavrávoral.
Ti, kteří viděli, jak do mě vrazil, začali tleskat. „Dobrá práce, Sookie,“ zavolal na nás Catfish. „Hele, koukej nechat naše servírky na pokoji!“
Arlene zrudla a málem na místě vybuchla vzteky. Sam došel až k ní a cosi jí pošeptal do ucha. Arlene zrudla ještě víc a probodla Sama navztekaným pohledem, ale zůstala zticha. Vyšší z jejích přátel se vydal za svým kamarádem a společně odešli z baru. Ani jeden z nich nepromluvil (ve skutečnosti jsem pochybovala, že to ten menší vůbec umí), ale výsledek byl stejný, jako kdyby měli na čelech vytetovaný nápis: „Nevidíte nás naposledy.“
Pochopila jsem, v jakých situacích by se mi mohla hodit ochrana upírů i můj status přítelkyně smečky.
Eric a Pam dopili, ale ještě chvíli zůstali sedět u stolu, aby všem ukázali, že nemíní prásknout do bot, cítí se tu příjemně a nechtějí pronásledovat stoupence Společenstva. Eric mi nechal dvacetidolarové spropitné, a když vycházel ze dveří, poslal mi vzdušný polibek − stejně jako Pam −, čímž jsem si od své bývalé nejlepší kamarádky Arlene vysloužila další nenávistný pohled.
Zbytek večera jsem pracovala jako o život, takže jsem neměla čas myslet na žádnou ze zajímavých věcí, které se mi ten den přihodily. Když odešli všichni hosté, dokonce i Jane Bodehouseová (kterou musel vyzvednout její syn), začali jsme zdobit bar na halloween. Sam koupil na každý stůl malou dýni a přimaloval jí obličej. Musela jsem ho obdivovat, protože tváře na dýních vypadaly realisticky a některé dokonce připomínaly naše hosty. Jedna jako by vypadla z oka mému milovanému bratříčkovi.
„Netušila jsem, že to dovedeš,“ poznamenala jsem a Sam mě odměnil spokojeným pohledem.
„Bavilo mě to,“ odpověděl a pověsil kolem zrcadla dlouhou šňůru, na které bylo zavěšené podzimně zbarvené listí − samozřejmě umělé. Rozložil je i mezi pár lahví na baru. Já jsem vytáhla skládacího kartónového kostlivce v životní velikosti, který měl v místě kloubů cvočky, takže se mu dalo pohybovat rukama a nohama. Postavila jsem ho tak, aby vypadal, že tančí. Nemohli jsme si dovolit mít v podniku děsivé kostlivce. Veselí bylo mnohem lepší.
Dokonce i Arlene pookřála. Tahle odlišná práce ji bavila, přestože jsme museli zůstat v baru déle, abychom ji dokončili.
Nakonec jsem Samovi a Arlene popřála dobrou noc a chystala se vyrazit domů, kde jsem mínila okamžitě zapadnout do postele. Arlene mi neodpověděla, ani po mně nestřelila znechuceným pohledem jako obvykle.
Můj den ale ještě zdaleka nebyl u konce.
Když jsem dorazila před dům, na verandě seděl můj pradědeček. Připadalo mi zvláštní vidět ho v houpací sedačce, na niž dopadala podivuhodná směs bezpečnostního světla a stínů, které vytvářela okolní tma. Na okamžik jsem zatoužila být stejná krásná jako on, ale potom jsem se nad tím jen pousmála.
Zaparkovala jsem auto před domem a vystoupila. Pokusila jsem se vyjít po schodech co nejtišeji, abych nevzbudila Amelii, jejíž ložnice byla přímo nad verandou. V domě panovala tma, proto jsem si mohla být jistá, že Amelia a Octavia už leží v posteli, tedy pokud se nezdržely na zastávce autobusu, kam šly vyprovodit Boba.
„Pradědečku,“ řekla jsem. „Ráda tě vidím.“
„Jsi unavená, Sookie.“
„No, zrovna jsem přijela z práce.“ Zajímalo mě, jestli se Niall vůbec někdy unaví. Nedokázala jsem si představit, že by princ z říše víl někdy štípal dříví nebo se snažil zjistit, ze které části potrubí uniká voda.
„Chtěl jsem tě zas vidět,“ řekl. „Už tě napadlo něco, v čem bych ti mohl být užitečný?“ Z jeho hlasu čišela naděje.
Dnes večer se mi dostávalo jedné pocty za druhou. Proč nemohlo být takových večerů víc?
Na okamžik jsem se zamyslela. Vlkodlaci se svým způsobem dočkali míru. Našel se Quinn. Upíři zvládli přechod k nové vládě. Členové Společenstva slunce zmizeli z baru, aniž by ta scéna s nimi měla nějaké dozvuky. Bob se opět proměnil v člověka. Nečekala jsem, že Niall nabídne Octavii ubytování u sebe doma. Netušila jsem, jak to jeho ‚doma‘ vlastně vypadá. Klidně mohl bydlet v zurčícím potoce nebo pod živým dubem někde v hlubokém lese.
„Něco bych si přála,“ řekla jsem a udivilo mě, že jsem si na to nevzpomněla už dřív.
„Co to je?“ zeptal se Niall potěšeně.
„Chci se dozvědět, co se stalo s mužem jménem Remy Savoy. Možná opustil New Orleans během hurikánu a vzal s sebou dítě.“ Dala jsem pradědečkovi poslední známou adresu, na které Savoy bydlel.
Niall vypadal sebejistě. „Najdu ho pro tebe, Sookie.“
„Byla bych ti moc vděčná.“
„Nic víc? Nic víc?“
„Musím přiznat − a možná to vyzní trochu nevděčně −, nechápu, proč tolik stojíš o to, abys pro mě mohl něco udělat.“
„Proč bych neměl? Jsi jediná žijící členka mé rodiny.“
„Ale posledních dvacet sedm let mého života jsi to beze mě docela dobře zvládal.“
„Můj syn mi nechtěl dovolit, abych se k tobě přiblížil.“
„To už jsi mi řekl, ale stejně to nechápu. Proč to dělal? Nikdy se mi neukázal, aby mi řekl, že mu na mně záleží. Nikdy se neobjevil ani…“ Nehrál se mnou scrabble, neposlal mi dárek k maturitě, nepronajal mi limuzínu, která by mě dovezla na závěrečný školní ples, nekoupil mi hezké šaty, nevzal mě do náručí při některé z mnoha příležitostí, kdy jsem se rozplakala (dospívání není pro telepatku právě jednoduché). Neochránil mě před prastrýcem, který mě zneužíval, nezachránil moje rodiče, z nichž jeden byl jeho syn, když se topili, ani nezastavil upíra, který podpálil můj dům, zatímco jsem spala uvnitř. Ostražitost a hlídání, o něž se mi údajně postaral můj dědeček Fintan, se nijak hmatatelně neprojevily. A kdyby se projevily nehmatatelně, stejně bych se o tom nedozvěděla.
Blížily se ještě horší události? To jsem si nedokázala představit.
Možná můj dědeček každou noc odháněl od mých oken hordy slintajících démonů, ale pokud jsem o tom nevěděla, nemohla jsem mu za to být vděčná.
Niall se zatvářil zklamaně, což jsem u něj nikdy předtím nezažila. „Některé věci ti nemůžu říct,“ prohlásil nakonec. „Až to půjde a já ti je budu moct vylíčit, udělám to.“
„Dobře,“ odpověděla jsem suše. „Ale čekala jsem, že vztah s mým pradědečkem bude trochu vyrovnanější. Zatím jsem ti řekla úplně všechno, ale ty jsi mi neprozradil nic.“
„Možná jsi měla jiné představy, ale nic lepšího ti nabídnout nemůžu,“ namítl upjatě Niall. „Mám tě moc rád a doufal jsem, že ti bude záležet právě na tom.“
„Jsem nadšená, že mě máš rád,“ řekla jsem pomalu. Nechtěla jsem riskovat, že bych ho svými požadavky odehnala. „Ale kdybys mi to dával víc najevo, vypadalo by to líp.“
„Podle tebe se nechovám tak, že tě mám rád?“
„Mizíš a objevuješ se, kdykoliv se ti to hodí. Když už mi nabídneš pomoc, není to nic upotřebitelného, na rozdíl od věcí, které dělají ostatní dědečkové nebo pradědečkové. Vlastnoručně opravují svým vnučkám auto, nabízejí jim pomocnou ruku se školným nebo posekají trávník, aby to nemusely dělat samy. Nebo je vezmou na lov. Jenže tohle ty pro mě neděláš.“
„Ne,“ odpověděl Niall. „Nedělám.“ Po tváří mu přelétl náznak úsměvu. „Se mnou bys určitě nechtěla jít na lov.“
Fajn, o tomhle radši nebudu přemýšlet! „Takže nemám ani tušení, jak bychom spolu měli vycházet. Nemám tě kam zařadit.“
„Chápu,“ poznamenal vážně. „Všichni pradědečkové, které znáš, jsou lidé, a já ne. Jsem jiný, než jsi čekala.“
„Jasně, to chápu.“ Znala jsem vůbec nějaké jiné pradědečky? Nevěděla jsem, jestli moji stejně staří přátelé mají ještě vůbec nějaké dědečky a babičky, natož praprarodiče. Ale ti, které jsem znala, byli normální smrtelníci. „Doufám, že jsem tě nezklamala,“ dodala jsem.
„Ne,“ odvětil Niall. „Překvapila, ale nezklamala jsi mě. Neumím předvídat, co uděláš a jak zareaguješ, o nic líp než ty, pokud jde o mě. Budeme se s tím muset poprat postupně.“ Přistihla jsem se, že myslím na to, proč se Niall vůbec nezajímá o Jasona. Při pomyšlení na bratra mě bodlo u srdce. Brzy si s ním promluvím, ale právě teď jsem si to nedokázala představit. Užuž jsem Nialla málem požádala, aby Jasona zkontroloval, ale potom jsem si to rozmyslela a zůstala zticha. Niall mě přeletěl pohledem.
„Něco mi zatajuješ, Sookie. Děláš mi starosti. Ale vážně tě mám z hloubi srdce rád. Po tom Remym Savoyovi se podívám.“ Políbil mě na tvář. „Voníš jako našinec,“ poznamenal potěšeně.
A hned nato byl pryč.
Můj tajemný pradědeček měl v našem záhadném rozhovoru poslední slovo. Opět. Povzdechla jsem si, vytáhla z kabelky klíče a odemkla hlavní vchod. V domě panovalo ticho a tma. Opatrně jsem prošla obývacím pokojem na chodbu a snažila se tropit co nejméně hluku. Zapnula jsem lampičku vedle postele a pustila se do svých pravidelných rituálů, které provádím před spaním. Zatáhla jsem záclony, aby do pokoje nepronikly ranní paprsky, které se mě už za několik krátkých hodin pokusí vzbudit.
Chovala jsem se k pradědečkovi jako nevděčná bestie? Když jsem si vybavila, co jsem mu řekla, zkoumala jsem, jestli to nevyznělo ublíženě a popuzeně. Při pohledu z optimističtějšího úhlu jsem ale mohla vypadat jako sebevědomá žena, která říká všechno na rovinu, a lidé vědí, že by si s ní neměli zahrávat.
Než jsem si zalezla do postele, zapnula jsem topení. Octavia a Amelia si nestěžovaly, ale rána byla v několika posledních dnech dost chladná. Ložnici zaplnil zatuchlý vzduch jako pokaždé, když jsem po dlouhé době pustila topení. S nakrčením nosem jsem se zachumlala pod přehoz a přikrývku. Tiché šustění mě brzy ukolébalo k spánku.
*
Ty hlasy jsem zaznamenala ještě předtím, než jsem si uvědomila, že vycházejí zpoza dveří mé ložnice. Zamrkala jsem, uvědomila si, že je den, a znovu jsem zavřela oči. Chtěla jsem ještě usnout. Hlasy ale neutichly a bylo zřejmé, že se hádají. Pootevřela jsem jedno oko, abych se podívala na digitální budík vedle postele. Půl deváté. Kruci! Protože hlasy nemínily ztichnout nebo se přesunout jinam, neochotně jsem otevřela obě oči, zaznamenala, že venku nesvítí slunce, odhrnula přikrývku a posadila se. Došla jsem k oknu po levé straně postele a zadívala se ven. Nebe bylo šedivé a pršelo. Přímo přede mnou začaly dopadat na okno kapky. Takový jsem před sebou měla den.
Když jsem zamířila do koupelny, hlasy za dveřmi ztichly, protože si uvědomily, že jsem vzhůru a venku z postele. Otevřela jsem dveře a na chodbě našla své dvě spolubydlící, což mě vůbec nepřekvapovalo.
„Nevěděly jsme, jestli vás máme vzbudit,“ začala Octavia. V obličeji měla nervózní výraz.
„Podle mě ano, protože zpráva od kouzelné bytosti je přece důležitá,“ ozvala se Amelia. Soudě podle toho, jak se na to Octavia zatvářila, tu větu už od ní zřejmě slyšela několikrát.
„Jaká zpráva?“ zeptala jsem se. Byla jsem rozhodnutá jít rovnou k věci.
„Tahle,“ odpověděla Octavia a podala mi velkou béžovou obálku ze silného papíru, která vypadala jako velice luxusní pozvánka na svatbu. Na přední straně bylo moje jméno. Žádná adresa, pouze jméno. Navíc byla zapečetěná voskem s obtisknutou hlavou jednorožce.
„Tak se na to podíváme,“ řekla jsem. Tenhle dopis bude určitě neobvyklý.
Odešla jsem do kuchyně uvařit si kávu a vytáhnout nůž (v tomhle pořadí) a dvojice čarodějnic se táhla za mnou jako řecký divadelní chór. Nalila jsem si kávu, odsunula židli, posadila se a potom jsem vzala nůž a s jeho pomocí opatrně odloupla pečeť. Otevřela jsem obálku a vytáhla z ní lístek, na němž stála ručně napsaná adresa: Bienvilleská ulice 1245, Red Ditch, Louisiana. Nic víc.
„Co to znamená?“ zeptala se Octavia. Společně s Amelií stála přímo za mnou, aby jí nic neuteklo.
„Adresa jednoho člověka, kterého jsem hledala,“ odpověděla jsem. Nebyla to sice úplně pravda, ale docela se jí blížila.
„Kde je Red Ditch?“ pokračovala v otázkách Octavia. „Nikdy jsem o něm neslyšela.“ Amelia mezitím stačila vytáhnout ze šuplíku pod telefonem mapu. Přejela prstem sloupky v rejstříku a našla název města.
„Není to daleko,“ oznámila. „Vidíš?“ Potom zabodla prst do malé tečky asi hodinu a půl jízdy jihovýchodním směrem od Bon Temps.
Co nejrychleji jsem vypila kávu a hodila na sebe džíny. Zběžně jsem se nalíčila, učesala se a s mapou v ruce jsem se vydala předními dveřmi k autu.
Octavia a Amelia šly za mnou a umíraly zvědavostí, co se chystám podniknout a v jakém ohledu je pro mě ta zpráva tak důležitá. Aspoň prozatím se ale budou muset pouze dohadovat. Ale v té chvíli mě napadlo, proč vlastně tolik spěchám. Remy Savoy přece nikam nezmizí, tedy pokud nepatří k vílám. To mi ale nepřipadalo ani trochu pravděpodobné.
Musela jsem se vrátit včas, abych stihla večerní směnu, ale stále jsem měla spoustu času.
Za jízdy jsem si zapnula rádio. Dnes ráno jsem měla náladu na country, a tak mi dělali společnost Travis Tritt a Carrie Underwoodová. Když jsem dorazila do městečka Red Ditch, ovanul mě pocit čehosi známého. Bylo ještě ospalejší než Bon Temps, a to je co říct.
Uvědomila jsem si, že v takovém městečku najdu Bienvilleskou ulici velice snadno, a nemýlila jsem se. Na podobné uličky jste mohli narazit kdekoliv v Americe. Domky tu byly malé, upravené a krabicovité a přiléhal k nim dvorek s předzahrádkou. A u nich garáže pro jedno auto. Dvorek v čísle 1245 byl obehnaný plotem, za kterým pobíhal černý psík plný života. Na zahradě jsem neviděla žádnou boudu, takže psisko mohlo nocovat uvnitř. Všechno bylo upravené, ale vyumělkované. Křoviny kolem domku byly zastřižené a dvorek shrabaný. Několikrát jsem ho objela a potom začala uvažovat, co dál. Jak zjistím všechno co potřebuju a kvůli čemu jsem sem přijela?
V garáži stál pikap, takže Savoy byl pravděpodobně doma. Zhluboka jsem se nadechla, zaparkovala na protější straně ulice a pokusila se uvést do pohotovosti své mimořádné schopnosti. Ve čtvrti plné myšlenek lidí žijících v okolních domcích to ale bylo obtížné. Zdálo se mi, jako bych v domě, který jsem sledovala, vycítila dva otisky, ale nemohla jsem si být úplně jistá.
„K čertu s tím!“ utrousila jsem a vystoupila z auta. Zasunula jsem si do kapsy klíče a došla po chodníku k hlavním dveřím. Zaklepala jsem.
„Počkej, synku,“ ozval se zevnitř mužský hlas, následovaný dětským povykem: „Tati, já tam půjdu! Otevřu!“
„Ne, Huntere,“ odpověděl muž a dveře se otevřely. Přes síťový výplet se podíval, kdo to přišel. Když spatřil ženu, otevřel i je. „Dobrý den,“ řekl. „Můžu vám nějak pomoct?“
Sklopila jsem oči k chlapci, který se prosmýkl kolem něj, aby se na mě podíval. Mohly mu být asi čtyři roky a měl tmavé vlasy a oči. Jako by Hadley z oka vypadl. Potom jsem se znovu podívala na muže. Během ticha, které se mezi námi rozhostilo, se cosi v jeho tváři zcela změnilo.
„Kdo jste?“ zeptal se úplně jiným hlasem, než jakým mluvil ještě před chvilkou.
„Sookie Stackhouseová,“ odpověděla jsem. Nenapadl mě žádný elegantní způsob, jak z toho vybruslit. „Jsem Hadleyina sestřenice. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, kde bydlíte.“
„Nemáte na něj žádný nárok,“ prohlásil muž. Stále držel svůj hlas pevně pod kontrolou.
„To určitě ne,“ řekla jsem překvapeně. „Jenom jsem ho chtěla poznat. Moc členů rodiny mi totiž nezůstalo.“
Nastala další vážná odmlka. Remy hodnotil, jak mluvím a jak se chovám, a rozhodoval se, jestli mě pustí dovnitř, nebo přede mnou zabouchne dveře.
„Tati, je hezká,“ ozval se chlapec, a tím zřejmě naklonil vážky v můj prospěch.
„Pojďte dál,“ řekl nakonec Hadleyin bývalý manžel.
Rozhlédla jsem se po malém obývacím pokoji vybaveném pohovkou, rozkládacím křeslem, televizí a knihovnou plnou cédéček a dětských knížek. Všude se povalovaly hračky.
„Pracoval jsem v sobotu, takže mám dnes volno,“ poznamenal po případ, že bych ho třeba považovala za nezaměstnaného. „Jmenuju se Remy Savoy. Ale to už asi víte.“
Přikývla jsem.
„Tohle je Hunter,“ pokračoval a chlapce v tom okamžiku přemohla stydlivost. Schoval se za otcovu nohu a zpoza ní na mě vykoukl. „Posaďte se, prosím,“ dodal Remy.
Odsunula jsem noviny na pohovce stranou, posadila se a snažila se na muže ani na chlapce nezírat. Sestřenice Hadley byla nesmírně krásná a vzala si hezkého muže. I když jsem vlastně netušila, proč mi připadá tak hezký. Měl velký nos, lehce vystouplou čelist a oči trochu moc daleko od sebe. Celkem však působil jako muž, na něhož se žádná žena nepodívá pouze jednou. Husté bohaté vlasy, někde na půli cesty mezi plavou a hnědou barvou, mu visely přes límec rozepnuté flanelové košile, pod níž měl bílé tričko značky Hanes. Džíny. Žádné boty. Dolíček na bradě.
Hunter byl oblečený do manšestrových kalhot a trička s velkým obrázkem fotbalového míče. Na rozdíl od otcova oblečení bylo to jeho zbrusu nové.
Stačila jsem si je prohlédnout dřív, než Remy prozkoumal mě. Zdálo se mu, že co do podoby nemám s Hadley nic společného. Byla jsem kypřejší, měla jsem světlejší pleť a nechovala jsem se tak přísně. Vypadala jsem, jako že nemám moc peněz, ale stejně jako jeho syn si myslel, že jsem hezká. Přesto mi nedůvěřoval.
„Kdy se vám naposledy ozvala?“ zeptala jsem se.
„Hadley se mnou naposledy mluvila několik měsíců po tom, co se narodil Hunter,“ odpověděl Remy. Už si na tu myšlenku zvykl, ale stejně vypadal smutně.
Hunter seděl na podlaze a hrál si s autíčky. Na korbu popelářského vozu naložil kostičky lega a náklaďák začal pod vedením chlapcových ruček couvat k požárnímu vozu. K údivu panáčka sedícího za volantem stříkačky na něj popelářský vůz vysypal celý svůj náklad. Hunter z toho byl štěstím bez sebe, a tak začal povykovat: „Tati, podívej!“
„Vidím to, synku.“ Potom na mě Remy upřel soustředěný pohled. „Proč jste přijela?“ zeptal se. Byl rozhodnutý přejít k věci.
„Teprve před několika týdny jsem zjistila, že spolu máte dítě,“ řekla jsem. „Do té doby jsem neviděla důvod vyhledávat vás.“
„S její rodinou jsem se nikdy nesetkal,“ poznamenal Remy. „Jak jste zjistila, že byla vdaná? Řekla vám to sama?“ Potom zdráhavě dodal: „Je v pořádku?“
„Ne,“ odpověděla jsem šeptem. Nechtěla jsem, aby se o nás začal zajímat Hunter, který právě nakládal lego zpátky do popelářského vozu. „Zemřela ještě před Katrinou.“
Z jeho myšlenek ke mně dolehl výbuch překvapení, silný jako malá bomba. „Slyšel jsem, že se z ní stala upírka,“ poznamenal nejistě roztřeseným hlasem. „Myslela jste její smrtí tohle?“
„Ne. Tahle byla definitivní.“
„Co se stalo?“
„Napadl ji jiný upír, který žárlil na její vztah s, no…“
„Přítelkyní?“ Nebylo pochyb, že hlas i myšlenky jejího bývalého manžela jsou plné hořkosti.
„Ano.“
„Vyrazilo mi to dech,“ poznamenal, ale údiv z jeho mysli pomalu vyprchal. Nahradila ho zachmuřená odevzdanost a pocit zraněné pýchy.
„Nic z toho jsem nevěděla, dokud Hadley nezemřela.“
„Jste její sestřenice? Vzpomínám si, že kromě vás měla ještě jednoho příbuzného… Vašeho bratra, že?“
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Věděla jste, že jsme se vzali?“
„Zjistila jsem to, když jsem před několika měsíci vybírala její sejf. Netušila jsem, že měla syna. Omlouvám se.“ Nebyla jsem si jistá, proč se vlastně omlouvám, ale litovala jsem, že mě tehdy vůbec nenapadlo, že Hadley mohla mít s manželem dítě. Byla o trochu starší než já a Remymu mohlo být kolem třicítky.
„Vypadáte normálně,“ poznamenal náhle. Okamžitě jsem pochopila, co tím myslí, a začervenala jsem se.
„Hadley vám řekla, že jsem postižená.“ Odvrátila jsem pohled od Remyho k chlapci, který náhle vyskočil na nohy, oznámil, že musí jít na záchod, a odběhl z obývacího pokoje. Nemohla jsem se ubránit úsměvu.
„Ano, něco mi řekla… Prý jste měla potíže ve škole,“ dodal ohleduplně. Hadley mu tvrdila, že jsem naprostý cvok. Nic z toho, co viděl, ho o tom ale nepřesvědčilo, proto přemýšlel, proč mu to tvrdila. V té chvíli zaletěl pohledem za chlapcem, který odešel. V domě byl jeho syn, takže věděl, že si musí počínat opatrně. Měl v úmyslu vystříhat se jakýchkoliv poznámek o mé nevyrovnanosti, i když přesně nevěděl, o jaké postižení jde, protože s tím se mu s tím Hadley nesvěřila.
„To je pravda,“ odpověděla jsem. „Nebylo mi tam dobře. Hadley mi v tom nijak nepomáhala. Ale Linda, její matka a moje teta, byla naprosto úžasná. Pak ale umřela na rakovinu. Vždycky na mě byla hodná. I s Hadley jsem občas zažila hezké chvíle.“
„Mohl bych říct totéž. Také jsem s ní prožil pěkné chvíle,“ poznamenal Remy. Lokty se opíral o kolena a odřené zjizvené ruce měl svěšené. Rozhodně věděl, co to je tvrdá práce.
V té chvíli se k nám od hlavních dveří donesla rána a do obývacího pokoje vešla bez zaklepání žena. „Ahoj, lásko,“ řekla a usmála se na Remyho. Když si mě všimla, její úsměv povadl.
„Kristen, tohle je příbuzná mojí bývalé ženy,“ řekl Remy. Z jeho hlasu nezněl žádný spěch ani náznak omluvy.
Kristen měla dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči a mohlo jí být asi pětadvacet let. Byla oblečená do trička s límečkem, na jehož přední straně byla vyobrazená smějící se kachna s nápisem: „Jerryho ruční myčka“, a do kalhot v barvě khaki. „Těší mě,“ řekla pokrytecky. „Jsem Kristen Duchesneová, Remyho přítelkyně.“
„Ráda vás poznávám,“ odpověděla jsem o poznání upřímněji. „Sookie Stackhouseová.“
„Vždyť jsi jí ani nenabídl něco k pití, Remy! Dáte si kolu nebo sprite, Sookie?“
Věděla, co má Remy v lednici. Přemýšlela jsem, jestli tu žije. Pokud se ale chová hezky k Hadleyinu synovi, takové věci mě nemusejí zajímat.
„Ne, děkuju,“ odpověděla jsem. „Za chvilku budu muset odjet.“ Ostentativně jsem se podívala na hodinky. „Musím večer do práce.“
„Kde pracujete?“ zeptala se Kristen o poznání uvolněněji.
„U Merlotta. Je to bar v Bon Temps,“ odpověděla jsem. „Asi sto dvacet kilometrů odsud.“
„Odtamtud přece byla tvoje žena,“ poznamenala Kristen a zaletěla pohledem k Remymu.
„Sookie nám bohužel přinesla špatné zprávy,“ řekl Remy. Nervózně propletl prsty na rukou, ale na jeho hlase nebylo nic znát. „Hadley je mrtvá.“
Kristen zalapala po dechu, ale případnou poznámku si musela nechat pro sebe, protože právě v tu chvíli vběhl do pokoje Hunter. „Tati, umyl jsem si ruce!“ vykřikl a jeho otec se usmál.
„To je dobře, synku,“ odpověděl a prohrábl mu rukou tmavé vlasy. „Pozdrav Kristen!“
„Ahoj, Kristen,“ řekl Hunter bez zájmu.
Vstala jsem a zalitovala, že tu nemůžu nechat žádnou vizitku. Připadalo mi nevhodné a podivné jen tak odejít. Kristen mě svou přítomností brzdila. Zvedla Huntera ze země, vzala ho do náruče, a přestože na ni byl docela těžký, snažila se tvářit, jako by to dělala každou chvíli, ačkoliv to nebyla pravda. Z její hlavy jsem ale vyčetla, že má Huntera ráda.
„Kristen mě má ráda,“ řekl Hunter. Okamžitě jsem na něj pohlédla.
„To rozhodně,“ odpověděla Kristen a rozesmála se.
Remy zaletěl pohledem od Huntera ke mně a výraz v jeho tváři mi napověděl, že začíná mít obavy.
Uvažovala jsem, jak mám Hunterovi vysvětlil, co jsem zač. Uvědomila jsem si, že jsem svým způsobem jeho teta. Malé děti nějaké sestřenice nezajímají.
„Teta Sookie,“ řekl váhavě chlapec. „Já mám tetu?“
Zhluboka jsem se nadechla. Ano, máš, Huntere, pomyslela jsem si.
„Nikdy jsem žádnou neměl.“
„Tak teď už ji máš,“ řekla jsem mu a zadívala se Remymu do očí. Vyděšeně mě sledovaly. Neřekl to nahlas, ale věděl, o co tu jde.
Bez ohledu na to, že vedle nás stále stojí Kristen, jsem mu musela něco říct. Vycítila jsem, že je zmatená a tuší, že se tu děje něco, o čem nemá nejmenší ponětí. Ale starost o Kristen nebyla na pořadu dne. Teď šlo o Huntera.
„Budete mě potřebovat,“ upozornila jsem Remyho. „Až bude trochu starší, budete si se mnou muset promluvit. Moje číslo je v telefonním seznamu. Rozhodně se nemíním nikam stěhovat. Rozumíte?“
„Co se děje?“ zeptala se Kristen. „Proč jste najednou tak zvážněli?“
„Neboj, Kris,“ odpověděl vlídně Remy. „Rodinné věci.“
Kristen postavila kroutícího se Huntera na zem. „Jasně,“ utrousila tónem člověka, který ví, že mu nasazují na oči klapky.
„Stackhouseová,“ zopakovala jsem Remymu. „Neodkládejte to na dobu, až kvůli tomu začne trpět.“
„Rozumím,“ odpověděl. I on sám působil dojmem, že trpí. Nemohla jsem mu to mít za zlé.
„Musím už jít,“ zopakovala jsem, abych ukonejšila Kristen.
„Teto Sookie, už jdeš?“ zeptal se Hunter. Nebyl sice ještě odhodlaný obejmout mě, ale už ho to napadlo. Líbila jsem se mu. „Přijedeš ještě?“
„Občas ano,“ odpověděla jsem. „Možná tě tatínek vezme za mnou na návštěvu.“
Potřásla jsem si s Kristen a s Remym rukou, což je překvapilo, a otevřela jsem dveře. Když jsem překročila práh a ocitla se na schodech, Hunter se se mnou mlčky rozloučil. Ahoj, teto Sookie!
Já mu okamžitě beze slov odpověděla. Ahoj, Huntere!
:)
(Verca, 18. 1. 2013 22:08)