16.kapitola
Sam seděl v křesle za psacím stolem a nebezpečně se zakláněl, já jsem zasedla naproti němu, na židli s nejpohodlnějším čalouněním. Skoro všechno jsme už pozhasínali, až na světla nad barovým pultem a lampu v Samově kanceláři. Když v baru utichla změť hlasů překřikujících hrací skříň a v kuchyni se přestalo vařit, mýt nádobí a přecházet z místa na místo, celý bar se ponořil do ticha, při němž až zaléhalo v uších.
„Sandy Sechrestová dostala zbrusu novou pozici,“ řekl mi Sam.
„Vážně? A co bude jako králova zástupkyně dělat?“
„Podle toho, co vím, má cestovat po státě, zjišťovat, jestli lidi někde nemají problémy s upíry, kontrolovat, jestli šerifové zvládají svoje okrsky a hlásit všechno králi. Vlastně taková nemrtvá poradkyně pro odstraňování potíží.“
„Och!“ Když jsem se nad tím zamyslela, nedokázala jsem si představit, jak by taková práce mohla zasahovat do Ericových pravomocí. A pokud to Eric ustojí, zvládnou to i jeho podřízení. Jinak mi bylo úplně jedno, co budou upíři dělat. „A s tebou si potřebovala popovídat, protože…?“
„Dozvěděla se, že mám známé mezi místními nadpřirozenými bytostmi,“ odpověděl suše Sam. „Chtěla mě ujistit, že kdyby ‚nastaly nějaké potíže‘, můžu se s ní klidně poradit. Dala mi vizitku,“ řekl a zvedl papírovou kartičku. Nevím, proč jsem čekala, že z ní začne odkapávat krev, ale ukázalo se, že je to obyčejná navštívenka.
„Dobře,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny.
„Co po tobě chtěla Claudine s bratrem?“ zajímal se Sam.
Mrzelo mě, že před ním musím mlčet o svém čerstvě objeveném pradědovi, ale Niall mě požádal, abych o něm nikomu neříkala. „Od toho souboje ve Shreveportu o mně nic nevěděla. Chtěla mě zkontrolovat a Claude se k ní přidal.“
Sam si mě změřil pronikavým pohledem, ale nijak to nekomentoval. „Třeba,“ začal po krátké odmlce, „konečně nastane delší období klidu. Možná, že konečně budeme moct klidně pracovat v baru a nebát se, co se zase mezi nadpřirozenými bytostmi semele. Doufám, že se to splní, protože se blíží doba, kdy chtějí na veřejnost vystoupit i vlkodlaci.“
„Vážně si myslíš, že to udělají?“ Netušila jsem, jak Amerika zareaguje na odhalení, že upíři nejsou jediné bytosti obývající noční svět. „Přidají se k nim i ostatní měňavci?“
„Budeme muset,“ odpověděl Sam. „Zrovna to probíráme na internetu.“
Část Samova života mi doposud zůstávala utajená. Náhle mě něco napadlo. V první chvíli jsem sice zaváhala, ale nakonec jsem do toho skočila po hlavě. Celý můj život byl plný otázek, takže jsem chtěla znát odpověď aspoň na pár z nich.
„Proč ses usadil zrovna tady?“ zeptala jsem se.
„Projížděl jsem tudy,“ řekl Sam. „Čtyři roky jsem sloužil v armádě.“
„Vážně?“ Nechtělo se mi věřit, že jsem se to nedozvěděla už dřív.
„Jo. Nevěděl jsem, co si počít se životem, a tak jsem se v osmnácti přihlásil. Máma to obrečela a táta strašně nadával, protože mě předtím přijali na vysokou školu, ale nezviklali mě. Byl jsem ten nejpaličatější puberťák na světě.“
„Kde jsi vyrůstal?“
„Část dětství jsem prožil ve Wrightu v Texasu. Kus od Fort Worthu. Pořádný kus. Bylo to malé městečko, o nic větší než Bon Temps. Předtím jsme se hodně stěhovali, protože táta taky sloužil v armádě. Když mi bylo čtrnáct, odešel od vojska, a protože mámina rodina bydlela ve Wrightu, vydali jsme se tam.“
„Nepřipadalo ti těžké najednou zůstat na jednom místě, potom co jste se pořád stěhovali?“ Já jsem se narodila v Bon Temps a nikdy jsem odtud pořádně nevytáhla paty.
„Bylo to bezva,“ odpověděl. „Těšil jsem se, že se konečně nebudu muset pořád stěhovat z místa na místo, ale vůbec jsem si neuvědomil, jak těžko si budu hledat místo mezi dětmi, které spolu vyrůstaly odmala. Ale zvládl jsem to. Hrál jsem baseball a basketbal a nakonec jsem mezi ně zapadl. Potom jsem narukoval do armády. A sekal latinu.“
Byla sem u vytržení. „Rodiče pořád žijí ve Wrightu?“ zeptala jsem se. „Pro tátu jako měňavce musela být služba v armádě dost složitá.“ Vzhledem k tomu, že Sam byl čistokrevný měňavec, usoudila jsem, že oba jeho rodiče jimi musí být také.
„Jo. Hlavně při úplňku si koledoval o průšvih. Jeho babička, která pocházela z Irska, mu na to vařívala bylinky. Pak se ten odvar naučil připravovat sám. Chutnal odporně, ale táta musel při úplňku sloužit, všem přímo na očích, a pil ho, aby udržel… Příští den ale bylo lepší nestavět se mu do cesty. Umřel asi před šesti lety a nechal mi dost peněz. Zdejší oblast se mi vždycky líbila a tenhle bar byl zrovna na prodej. Řekl jsem si, že je to dobrá investice.“
„A maminka?“
„Pořád bydlí ve Wrightu. Asi dva roky po tátově smrti se znovu vdala. Má fajn manžela, ale není jako my.“ To znamená, že není měňavec ani jiná nadpřirozená bytost. „Takže se s ním nemůžu úplně sžít,“ dodal Sam.
„Ale tvoje maminka je také čistokrevná příslušnice svého rodu. Určitě to před ním neutajila.“
„Mám dojem, že vůči tomu zůstává slepý a hluchý. Když přijde její čas, máma mu tvrdí, že si jde večer zaběhat, že jede k sestře do Waca nebo za mnou… Prostě si pořád hledá nějaké výmluvy.“
„Musí to být pro ni těžké pořád něco předstírat.“
„Já bych tohle nikdy neudělal. Na vojně jsem si málem vzal jednu úplně obyčejnou dívku. Ale nedokázal jsem si představit, že bych před ní utajoval tak obrovské tajemství. Když o tom můžu někým mluvit, pomáhá mi to, abych se nezbláznil, Sookie,“ řekl a usmál se na mě. Moc jsem si cenila jeho důvěry. „Pokud se vlkodlaci odhalí světu, uděláme to všichni. Konečně se toho břemene zbavím.“
Oba jsme věděli, že s tím přijdou jiné problémy, s nimiž se budeme muset vyrovnat, ale považovali jsme za zbytečné bavit se o potížích, které ještě nenastaly. Všechny pohromy si totiž přicházely, jak se jim zlíbilo.
„Máš sourozence?“
„Sestru a bratra. Sestra je vdaná a má dvě děti, ale bratr je ještě svobodný. Mám ho moc rád.“ Sam se usmíval a tvářil se mnohem uvolněněji, než kdykoliv předtím. „Craig tvrdí, že se bude na jaře ženit,“ dodal. „Možná bychom mohli jít na svatbu společně.“
Tímhle návrhem mi Sam vyrazil dech, proto mě hned nenapadlo, co mu na to mám odpovědět. Strašně mě potěšil. „To bych moc ráda. Až budeš znát datum, dej mi vědět,“ řekla jsem. Jednou jsme si se Samem dali rande, které se mi moc líbilo, ale přišlo přímo uprostřed potíží s Billem a už jsme si je nikdy nezopakovali.
Sam nenuceně přikývl a lehké napětí, které mě rozechvívalo, se najednou vypařilo. Vždyť to přece byl Sam, můj šéf, a když se nad tím vážně zamyslím, tak i jeden z mých nejlepších přátel. Do téhle skupiny jsem si ho zařadila během posledního roku. Vstala jsem, vzala si kabelku a oblékla si bundu.
„Dostala jsi pozvánku na halloweenský večírek v Transfusii?“ zeptal se Sam.
„Ne. Po posledním večírku, na který mě pozvali, se asi rozhodli, že bych se tam už radši neměla ukazovat,“ odpověděla jsem.
„Neměli bychom uspořádat halloweenský večírek i tady v baru?“
„Ale bez bonbonů a podobných věcí,“ řekla jsem zadumaně. „Co třeba sáček s dobrotami pro každého hosta, plný pražených oříšků? Nebo bychom mohli dát na každý stůl mísu s oranžovým popcornem a trochu to tady vyzdobit.“
Sam se zadíval ke stěně, za kterou se rozkládal bar, jako kdyby si to i přes zeď dokázal představit. „Zní to dobře. Dám na tebe.“ Obvykle jsme bar zdobili jenom na Vánoce a na Díkůvzdání, protože na těchhle dvou svátcích Sam trval.
Zamávala jsem mu na dobrou noc, vyšla ven a nechala ho, aby sám zkontroloval, že je všude zamčeno.
Venku přituhovalo. Letošní halloween bude co do počasí patřit k těm, o kterých jsem čítala v dětských knížkách.
Uprostřed parkoviště stál s hlavou zvednutou k srpku měsíce a zavřenýma očima můj pradědeček. Stříbrné vlasy mu splývaly po zádech jako těžká opona. Tisíce droboučkých vrásek, kterých jsem si všimla při našem posledním setkání, buď nebyly vidět, nebo se jich nějak zázračně zbavil. V ruce držel hůl a na sobě měl opět černý oblek. Prst pravé ruky, kterou svíral hůl, mu zdobil těžký prsten.
Úchvatnější bytost jsem ještě nikdy v životě neviděla.
Vůbec mi nepřipomínal pozemského dědečka. Ti nosívají kšiltovky s logem obchodu se zahradnickými potřebami, berou vás s sebou na ryby, nechávají jezdit na traktorech, vyčítají vám, že jste příliš rozmazlení a nakonec vám nakoupí sladkosti. A pokud šlo o pozemské pradědečky, ty zažije jen málokdo z nás.
Uvědomila jsem si, že vedle mě stojí Sam.
„Kdo je to?“ vydechl.
„To je, ehm, můj pradědeček,“ odpověděla jsem. Stál přímo přede mnou, takže jsem to musela nějak vysvětlit.
„Och!“ vydechl Sam ohromeně.
„Sotva se známe,“ dodala jsem omluvně.
Niall přestal nasávat svit měsíce a otevřel oči. „Pravnučko,“ prohlásil takovým tónem, jako kdybych ho svou přítomností na parkovišti před barem příjemně překvapila. „Koho to s sebou máš?“
„Nialle, tohle je Sam Merlotte. Patří mu tenhle bar.“
Sam opatrně napřáhl ruku. Niall si ji nejprve pečlivě prohlédl a potom ji stiskl. Všimla jsem si, že Sam sebou lehce trhl, jako kdyby měl pradědeček v dlani bzučák.
„Pravnučko,“ začal Niall, „dozvěděl jsem se, že ti při té potyčce mezi vlkodlaky hrozilo nebezpečí.“
„Ano, ale byl tam se mnou tady Sam a potom se objevila i Claudine,“ odpověděla jsem s pocitem, že jsem se ocitla v defenzivě. „Když jsem tam jela, netušila jsem, že dojde k potyčce, jak jsi to označil. Snažila jsem se je přivést k rozumu. Přepadli nás.“
„Ano, Claudine mi to řekla,“ vysvětlil. „Pochopil jsem správně, že je ta bestie mrtvá?“
Tím myslel Priscillu. „Ano,“ řekla jsem. „Ta bestie je mrtvá.“
„A hned následující noc ses znovu dostala do problémů?“
Začínaly mě ochromovat výčitky svědomí. „Obvykle se to tak často nestává,“ namítla jsem. „Právě tehdy v noci upíři z Nevady porazili upíry z Louisiany.“
Niall se tvářil, že ho to příliš nezajímá. „Ale přesto ses rozhodla vytočit číslo, které jsem ti nechal.“
„No, ano, docela jsem se bála. Eric mi ale vyrazil telefon z ruky. Měl totiž strach, že kdyby ses objevil ještě ty, vypukla by válka se vším všudy. Ukázalo se, že udělal dobře, protože se nakonec podřídil Victoru Maddenovi.“ Ještě jsem se na Erica kvůli tomu telefonu trochu zlobila, přestože mi dal nový.
„Ehmmm.“
To nic neříkající zamumlání mi nedávalo hlavu ani patu. Právě tohle totiž mohla být stinná stránka náhlého objevení mého pradědy. Připadala jsem si před ním jako na koberečku. Ovládl mě pocit, který jsem naposledy zažila v pubertě, když babička zjistila, že jsem se vykašlala na vynášení odpadků a skládání prádla. A dnes jsem si nepřipadala o nic lépe než tehdy.
„Líbí se mi, jak jsi odvážná,“ prohlásil zničehonic Niall. „Ale jsi taky nesmírně křehká − smrtelná, málo odolná a máš vyměřený jen pevně daný čas. Teď, když jsem se s tebou mohl konečně setkat, tě nechci ztratit.“
„Nevím, co na to říct,“ zamumlala jsem.
„Nechceš, abych ti v něčem bránil. Nezměníš se. Tak jak tě mám ochránit?“
„To bys podle mě stejně úplně nezvládl.“
„Jak ti potom můžu být užitečný?“
„Nemusíš mi být užitečný,“ odpověděla jsem udiveně. Nialla očividně neovládaly stejné emoce jako mě. Ale netušila jsem, jak mu to mám vysvětlit. „Stačí mi − vlastně jsem z toho nadšená −, že o tobě vím. Že ti na mně záleží. Že mi zůstal někdo z rodiny, ať už je ode mě jakkoliv daleko. A že mě nepovažuješ za divnou nebo šílenou a že se za mě nestydíš.“
„Stydět se?“ Niall se zatvářil nechápavě. „Jsi mnohem zajímavější než většina smrtelníků.“
„Děkuju. Jsem ráda, že mě nepokládáš za postiženou,“ řekla jsem.
„Ostatní lidé si myslí, že jsi postižená?“ Tohle Nialla upřímně rozčílilo.
„Občas jim to vadí,“ ozval se nečekaně Sam. „Nelíbí se jim, že jim dokáže číst myšlenky.“
„A co ty, měňavče?“
„Podle mě je Sookie skvělá,“ odpověděl Sam. Poznala jsem, že to myslí skutečně vážně.
Napřímila jsem se a pyšně jsem vypjala hruď. Dobrá nálada mě v té chvíli přemohla natolik, že jsem pradědečkovi málem vyzvonila problém, který přede mnou dnes vyvstal, ve snaze dokázat mu, že mu věřím. Pak jsem si ale uvědomila, že pradědečkovo řešení by Ose zla tvořené Tanyou Grissomovou a Sandrou Peltovou určitě přineslo děsivou smrt. Moje sestřenice Claudine se sice snažila stát andělem, tedy bytostí spojovanou s křesťanstvím, ale Niall Brigant byl z úplně jiného těsta. Měla jsem podezření, že jeho postoj by se dal vyjádřit následovně: „Vypíchnu ti oko jako první, pro případ, že bys mi to chtěl udělat taky.“ No, možná to u něj s preventivními opatřeními nebylo až tak horké, ale daleko od pravdy jsem určitě nebyla.
„Takže pro tebe vážně nemůžu nic udělat?“ Jeho tón měl nádech úpěnlivé prosby.
„Bude mi úplně stačit, když za mnou třeba ve chvilce volna přijdeš domů. Ráda bych tě pozvala na večeři. Co ty na to?“ Trochu jsem se zdráhala vyslovit své pozvání nahlas, protože jsem nevěděla, jestli to ocení.
Niall na mě upřel jiskrné oči. Z jeho výrazu jsem nedokázala vyčíst, co si myslí. Jeho tělo sice vypadalo jako tělo člověka, ale on sám člověkem nebyl. Přede mnou stála naprostá záhada. Možná mu můj návrh připadal nudný, nebo dokonce odpuzující.
Nakonec odpověděl: „Ano. Udělám to. Samozřejmě ti dám předem vědět. Kdybys mezitím cokoliv potřebovala, zavolej mi. Pokud si budeš myslet, že ti můžu být užitečný, nenech se nikým odradit. S Ericem si promluvím. V minulosti mi pomohl, ale nemůže tě jen tak držet ode mě co nejdál.“
„Věděl dlouho, že jsme příbuzní?“ Na odpověď jsem čekala se zadrženým dechem.
Niall se už měl k odchodu, ale teď se pootočil, takže jsem viděla jen jeho profil. „Ne,“ řekl. „Nejdřív jsem ho musel lépe poznat. Řekl jsem mu to teprve krátce předtím, než tě za mnou poprvé přivedl. Nechtěl mi pomoct, dokud jsem mu neřekl, proč tě chci vidět.“
Hned nato zmizel. Připadalo mi, jako kdyby prošel dveřmi, které nám zůstaly utajené. Vlastně bylo docela dobře možné, že právě tohle udělal.
„Fajn,“ prohlásil Sam, když už ticho začalo být neúnosné. „To bylo vážně… zvláštní.“
„Nevadí ti to?“ zeptala jsem se a mávla rukou k místu, kde Niall ještě před chvilkou stál, tedy pokud nešlo o nějaký astrální odraz nebo něco podobného.
„Já do toho nemám co mluvit. Hlavně jestli to nevadí tobě.“
„Chci ho mít ráda,“ řekla jsem. „Je hezký a zdá se, že mu na mě skutečně záleží, ale…“
„Nahání ti hrůzu,“ dokončil za mě větu Sam.
„Ano.“
„A ozval se ti přes Erica?“
Protože pradědovi zjevně nevadilo, že o něm můj šéf ví, vylíčila jsem Samovi, jak jsem se s ním poprvé setkala.
„Hmm. Popravdě řečeno nevím, co si o tom mám myslet. Víly se s upíry moc často nestýkají, protože nemrtví by je nejradši snědli.“
„Niall dokáže svou vůni skrýt,“ vysvětlila jsem mu pyšně.
Sam se zatvářil, jako by už všechny ty nové informace ani nedokázal vstřebávat. „O tom jsem taky nikdy neslyšel. Doufám, že Jason nic netuší. Nebo ano?“
„Proboha, to ne!“
„Určitě víš, že by žárlil, a navíc by ho to jistě naštvalo.“
„Protože znám Nialla, a on ne?“
„Jo. Jason by se užíral závistí.“
„No, je pravda, že Jason není zrovna nejpřejícnější člověk na světě,“ připustila jsem a Sam si odfrkl. „Dobře, je sebestředný. Ale je to můj bratr, takže musím být při něm. Možná bude nejlepší, když mu o tom nic nepovím. Ale připadá mi divné, že tobě se Niall klidně ukázal, i když mi předtím kladl na srdce, že o něm nemám nikomu říkat.“
„Zřejmě si pár věcí prověřil,“ poznamenal vlídně Sam a objal mě, čímž se mi postaral o příjemné překvapení. Po Niallově vpádu jsem to potřebovala, a tak jsem Samovo objetí opětovala. Bylo hřejivé, utěšující a lidské.
Jenomže ani jeden z nás nebyl úplně stoprocentní člověk.
Ale jsme jako oni, pomyslela jsem si hned nato. Máme s lidmi mnohem víc věcí společných, než jen jednu část našeho já. Žijeme jako lidé a stejně jako oni i zemřeme. Znala jsem Sama dobře, takže jsem věděla, že toužil po rodině, po někom, koho by mohl milovat, a po budoucnosti plné normálních věcí, které si přeje každý normální člověk − chtěl slušně žít, smát se, být zdravý a mít děti. Nechtěl stanout v čele smečky a já jsem zase netoužila stát se princeznou, protože skutečné plnohodnotné víly by mě stejně považovaly jen za odpad své vlastní úžasnosti. V tom byl mezi mnou a Jasonem velký rozdíl. Jason by se totiž celý život snažit vytlouct ze své nadpřirozenosti co nejvíc, kdežto já bych se jí nejradši zbavila, pokud byly mé telepatické schopnosti skutečně nadpřirozené.
Sam mi dal pusu na tvář a po krátkém zaváhání se vydal ke svému pojízdnému domku. Prošel brankou zasazenou do pečlivě zastřiženého živého plotu a vystoupal po schůdcích na malou verandu, kterou si postavil před vchodem. Když strčil klíč do zámku, otočil se a usmál se na mě.
„To byla noc, co?“
„Jo,“ řekla jsem. „To byla noc.“
Sam mě ještě ode dveří sledoval, dokud jsem nenastoupila do auta, rukou mi naznačil, abych si nezapomněla zamknout dveře, a počkal, dokud jsem ho neposlechla. Teprve potom vešel dovnitř. Během celé cesty domů mi hlavou vířily složité i povrchní otázky. Měla jsem štěstí, že silnice byla prázdná.