15.kapitola
Nazítří jsem spala velice dlouho, jako když mě do vody hodí. Nic se mi nezdálo. Za celou noc jsem se ani jedinkrát neotočila a netrhla sebou. Dokonce jsem se ani neprobudila, abych si došla na záchod. Vstala jsem až před polednem a v práci jsem naštěstí měla až večerní službu. Z obývacího pokoje se ke mně donesly hlasy. Tohle byla nevýhoda společného bydlení. Víte, že kdykoliv se probudíte, váš spolubydlící je doma a občas má i společnost. Ta představa mě vyhnala z postele.
Za Amelií podle všeho někdo přišel, takže jsem se musela obléknout. Druhý hlas byl navíc mužský. Rychle jsem se v koupelně upravila, svlékla si noční košili a rychle si na sebe navlékla podprsenku, tričko a khaki kalhoty. To by stačilo. Namířila jsem si to do kuchyně a zjistila, že Amelia už uvařila velkou konvici kávy a nechala mi na pracovní desce hrnek. Výborně! Nalila jsem si kávu a strčila do topinkovače několik plátků chleba. V té chvíli jsem zaslechla bouchnutí zadních dveří, a když jsem se překvapeně otočila, spatřila jsem před sebou stát Tyrese Marleyho s náručí plnou dřeva.
„Kam ho tady vevnitř ukládáte?“ zeptal se.
„Do koše vedle krbu v obývacím pokoji.“ Tyrese naštípal dřevo ze stromů, které Jason loni v létě pokácel a naskládal vedle kůlny. „Jste vážně moc hodný,“ dodala jsem rozpačitě. „Dal jste si už kávu nebo topinku? Nebo…“ Zarazila jsem se a podívala se na hodiny. „Co byste řekl sendviči se šunkou nebo karbanátkem?“
„Něco bych si dal,“ odpověděl Tyrese a s dřívím v náručí zamířil na chodbu tak svižně, jako kdyby vůbec nic nevážilo.
Host uvelebený v pokoji byl Ameliin otec Copley Carmichael. Netušila jsem, proč ho sem Amelia pozvala. Rychle jsem splácala několik sendvičů, nalila do sklenice vodu a přidala na podnos dva druhy křupek, aby si Marley mohl vybrat ty, které má radši. Potom jsem se sama posadila ke stolu v kuchyni a konečně si v klidu mohla vypít kávu a sníst topinku. Namazala jsem si na ni babiččinu švestkovou marmeládu, která mi po ní zbyla. Snažila jsem se neupadnout do melancholické nálady, která mě přepadala, kdykoliv jsem ji vytáhla ze spíže. Tak dobrou marmeládu bych nikdy nevyhodila. Babička by k tomu určitě přistupovala stejně.
Marley se vrátil a uvolněně se posadil naproti mně. Připadala jsem si stejně uvolněně.
„Moc si toho vážím,“ řekla jsem, když si ukousl kus sendviče.
„Dokud s ním Amelia neskončí, stejně nemám co na práci,“ odpověděl Marley. „A navíc, pokud tu bude bydlet i celou zimu, její otec bude rád, že si zatopí. Kdo to dřevo pokácel a nerozštípal ho?“
„Můj bratr,“ řekla jsem.
„Hmmpf,“ odfrkl si Marley a pokračoval v jídle.
Když jsem dojedla topinku, nalila jsem si další šálek kávy a zeptala se Marleyho, jestli nechce ještě něco.
„Už ne, děkuju,“ odpověděl a otevřel sáček s kořeněnými bramborovými lupínky.
Omluvila jsem se mu a odešla se osprchovat. Venku dnes bylo chladněji než včera, takže jsem si ze zásuvky, kterou jsem neotevřela už několik měsíců, vytáhla tričko s dlouhými rukávy. Blížil se halloween a s ním i odpovídající počasí. Kupovat dýně a sladkosti mi ale připadalo zbytečné… a stejně ke mně nechodili žádní koledníci. Poprvé po řadě dní jsem si připadala normálně, což znamenalo, že jsem spokojená s okolním světem i sama se sebou. Stala se spousta věcí, kvůli nimž bych správně měla truchlit − a skutečně jsem to měla v plánu − ale aspoň jsem se už nemusela neustále třást strachy, že mi na každém kroku někdo může upravit fasádu.
Sotva mě to napadlo, začala jsem přemýšlet o nepříjemných věcech. Uvědomila jsem si, že se mi upíři ze Shreveportu neozvali, ale hned nato jsem si řekla, že k tomu nemají důvod. Přizpůsobovali se nové vládě, a v takovém období plném napětí a vyjednávání bylo nejlepší nechat je na pokoji. Neslyšela jsem nic ani o shreveportských vlkodlacích, ale vzhledem k pokračujícímu vyšetřování záhadného zmizení šesti příslušníků jejich smečky to takhle bylo zřejmě nejlepší.
A protože jsem se právě rozešla se svým přítelem, znamenalo to, že jsem (teoreticky) bez závazků a můžu si dělat, co se mi zlíbí. Abych si užila nově nabytou svobodu, nalíčila jsem si oči a přidala i trochu rtěnky. Ve skutečnosti jsem se ale na nějaká nová dobrodružství necítila a ani jsem nechtěla dělat, co se mi zlíbí.
Když jsem si ustlala postel, Amelia zaklepala na dveře ložnice.
„Pojď dál,“ řekla jsem, složila noční košili a uložila ji do zásuvky. „Copak bys potřebovala?“
„No, táta by tě chtěl poprosit o laskavost,“ odpověděla.
Tvář mi zbrázdily rozladěné vrásky. Pokud sem Copley přijel až z New Orleansu, aby si promluvil s dcerou, mohlo mě napadnout, že má něco za lubem. A dokázala jsem si představit, co to asi bude.
„Jen mluv,“ řekla jsem a založila si ruce na prsou.
„Och, Sookie, už podle toho tónu bych se vsadila, že řekneš ne!“
„Toho si nevšímej a mluv.“
Amelia si zhluboka povzdechla, aby mi dala najevo, že mě nechce zatahovat do otcových problémů, ale přesto mi bylo jasné, že ji otcova žádost o pomoc nadchla. „No, řekla jsem mu o převratu, co provedli upíři z Las Vegas. Teď s nimi chce navázat obchodní styky, takže potřebuje, aby jim ho někdo představil. Doufá, že bys to mohla zařídit.“
„Ale já Felipa de Castra vůbec neznám!“
„Ne, ale znáš Victora. Zdá se, že mu jde i o vlastní prospěch.“
„Victora neznám o nic líp než ty,“ namítla jsem.
„Možná, ale hlavní je, že ví, co jsi zač. Já jsem pro něj jenom ta další ženská v místnosti,“ pokračovala Amelia. Pochopila jsem, co tím chce říct − i když se mi to vůbec nelíbilo. „Ví sice, kdo jsem já i můj táta, ale doopravdy si všiml jenom tebe.“
„Ale, Amelie!“ zaúpěla jsem měla jsem sto chutí ji pořádně nakopnout.
„Dovedu si představit, že se ti to nelíbí, ale táta mi slíbil, že ti klidně zaplatí. Za zprostředkování,“ zamumlala Amelia s rozpačitým výrazem. Mávnutím ruky jsem ji zarazila. Chtěla jsem, aby ten nápad pustila z hlavy. Nemínila jsem si od otce své kamarádky nechat platit za telefonáty nebo jakékoliv další věci, které mě čekaly. Rozhodla jsem se, že jí vyhovím, ale ne kvůli jejímu otci. Udělám to pro Amelii.
Vydaly jsme se do obývacího pokoje, abychom si s ním promluvily.
Copley Carmichael mě pozdravil mnohem vřeleji než při své poslední návštěvě. Potom na mě upřel pohled, kterým jako by říkal: „Máte moji plnou pozornost.“ Střelila jsem po něm káravým pohledem, a protože Copley nebyl hlupák, okamžitě mu došlo, že jsem ho prokoukla.
„Promiňte, že jsem přišel tak brzy po své poslední návštěvě, slečno Stackhouseová,“ začal podlézavě. „Situace v New Orleansu je ale zoufalá. Snažíme se tam všechno obnovit a zároveň zajistit lidem práci. Obchody s upíry jsou pro mě důležité. Zaměstnávám spoustu lidí.“
Za prvé se mi nezdálo, že kdyby Copley Carmichael neuzavřel s upíry smlouvy o rekonstrukci jejich budov, nezavadil by o práci. Za druhé jsem mu neskočila na tvrzení, že jeho jediným cílem je zlepšit situaci ve zničeném městě. Ale když jsem se na chvíli začetla do jeho myšlenek, byla jsem ochotná připustit, že to aspoň zčásti mínil vážně.
Marley mi navíc naštípal spoustu dříví a donesl je dovnitř, což mě potěšilo mnohem víc, než kdyby mě zaplavil bůhvíjakými lichotkami hrajícími na city.
„Večer zavolám do Transfusie,“ odpověděla jsem. „Nic víc zatím nemůžu udělat.“
„Jsem vaším dlužníkem, slečno Stackhouseová,“ řekl pan Carmichael. „Co pro vás za to můžu udělat?“
„Váš řidič to udělal za vás,“ odpověděla jsem. „Kdyby naštípal i zbývající dřevo z toho dubu, moc by mě potěšil.“ Štípání dřeva mi nikdy nešlo. Věděla jsem to, protože jsem to zkoušela. Stačila tři nebo čtyři polena, a byla jsem vyřízená.
„Marley že sekal dříví?“ Copley se zatvářil udiveně. Vypadalo to přesvědčivě, ale stejně jsem nevěděla, jestli je jeho překvapení upřímné, anebo dobře sehrané. „Tomu říkám iniciativa!“
Amelia se usmívala, ale dávala si dobrý pozor, aby si toho otec nevšiml. „Dobře, jsme domluvení,“ prohlásila rázně. „Dáš si sendvič nebo polévku, tati? Máme tu i křupky a bramborový salát.“
„Zní to dobře,“ odpověděl Copley. Stále se snažil chovat, jako by se nic nedělo.
„Marley i já jsme se už najedli,“ poznamenala jsem nenuceně a dodala: „Musím si zajet do města. Potřebuješ tam něco, Amelie?“
„Docela by se mi hodily poštovní známky,“ odpověděla. „Máš cestu někam poblíž pošty?“
„Pojedu kolem ní,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny. „Na shledanou, pane Carmichaele.“
„Prosím vás, Sookie, říkejte mi Cope.“
Věděla jsem, že s tím zase vyrukuje. A potom se pokusí o zdvořilost. Hned nato se na mě usmál a v jeho úsměvu se ve správném poměru mísily obdiv a úcta.
Vzala jsem si kabelku a vyšla zadními dveřmi z domu. Marley si vyhrnul rukávy a vrátil se ke štípání dřeva. Doufala jsem, že ho to napadlo samo od sebe a že mu Cope zvýší plat.
Ve skutečnosti jsem ve městě nic nepotřebovala, ale chtěla jsem se vyhnout delšímu rozhovoru s Ameliiným otcem. Zastavila jsem se v obchodě, kde jsem nakoupila ubrousky, chleba a tuňáka, a potom zajela do rychlého občerstvení Sonic, kde jsem si dala mléčnou zmrzlinu s čokoládou. Já vím, chovala jsem se hrozně. Seděla jsem právě v autě a ládovala se zmrzlinou, když jsem náhle ve voze, který ode mě dělila pouhá dvě auta, spatřila zajímavý pár − Tanyu a Arlene. Seděly v Tanyině mustangu a zřejmě si mě nevšimly, protože si nepřetržitě povídaly. Arlene byla čerstvě obarvená, takže jí rudé vlasy zářily jako oheň až ke kořínkům. Vzadu je měla sepnuté sponou. Moje někdejší kolegyně si dnes na sebe vzala krátký top s tygřím vzorem, ale nic dalšího jsem z jejího oblečení nezahlédla. Tanya měla na sobě pěknou limetkově zelenou halenku a tmavohnědý svetřík, pohledem visela na Arlene a soustředěně ji poslouchala.
Namlouvala jsem si, že se nebaví o mně. Snažím se nebýt paranoidní, ale když spatříte svou bývalou kamarádku pohrouženou do hovoru s vaší úhlavní nepřítelkyní, asi se neubráníte pomyšlení, že se o vás aspoň jedna z nich nevyjádřila právě v nejlepším.
Nešlo o to, že by mě nesnášely. Lidi, kteří mě neměli v lásce, jsem potkávala celý život a dobře jsem věděla, co jim na mě vadí. Ale určitě si dovedete představit, že na tom není nic příjemného. Jenomže v tomhle případě jsem měla neblahé tušení, že se Arlene s Tanyou domlouvají na nějaké nekalosti, kterou mi chtějí provést.
Uvažovala jsem, jak bych mohla zjistit něco víc. Kdybych se k nim pokusila přiblížit, určitě by si mě všimly. Ze svého auta je ale uslyším jen stěží. Předklonila jsem se tedy, jako kdybych manipulovala s přehrávačem cédéček na palubní desce, a veškerou pozornost jsem soustředila jenom na Arlene a Tanyu. Cestu do jejich mozku jsem si musela proklestit mezi myšlenkami lidí v okolních autech nebo je prostě přeskočit. Proniknout k nim však nebylo jednoduché.
Konečně jsem vycítila známé vzorce Arlenina mozku a zaměřila se na ně. První věc, kterou jsem zaznamenala, byla radost. Arlene se nesmírně dobře bavila, protože ji konečně poslouchal někdo nový, komu mohla vyprávět o názorech svého přítele. Ten tvrdil, že všichni upíři a možná i lidé, kteří s nimi spolupracují, by se měli vyvraždit. Sama Arlene si nedokázala vytvořit žádný pevný názor, ale nadšeně přejímala přesvědčení ostatních lidí, pokud se s nimi dokázala ztotožnit.
V jednu chvíli jsem poznala, že Tanyu zaplavuje zoufalství, a soustředila jsem se pro změnu na její myšlenky. Seděla jsem pootočená, tak aby mě zčásti zakrýval sloupek dveří, a sem tam jsem přejela rukou po cédéčkách uložených v ochranném obalu, které jsem vozila s sebou v autě. A mezitím jsem se snažila vydolovat Tanyiny hlavy všechno, co se dalo.
A zjistila jsem, že Tanyu stále platí Peltovi, konkrétně jejich dcera Sandra, a poslali ji sem kvůli tomu, aby mi co nejvíc znepříjemnila život.
Sandra Peltová byla sestra Debbie Peltové, kterou jsem zastřelila u sebe v kuchyni. (Až potom, co se ona pokusila zabít mě. Několikrát. To bych měla uvést na svoji obranu.)
K čertu! Už mě nebavilo neustále se vracet k Debbii Peltové. Ta ženská mě pronásledovala už za svého života a chovala se stejně proradně a pomstychtivě jako její sestra Sandra. Kvůli té její smrti už jsem si vytrpěla víc než dost. Vyčítala jsem si, co jsem udělala, zpytovala svědomí a bojovala s pocitem, že mám na čele vypálené velké „K“ jako „Kain“. Když zabijete upíra, jste sice až po uši v problémech, ale jejich mrtvoly mizejí, takže máte pocit, jako by se… vypařili. Jenomže když zabijete bytost, které v žilách koluje teplá lidská krev, navždycky vás to změní.
Bylo to normální.
Ale když za sebou pořád taháte kouli, kterou máte přivázanou k noze, začne vám lézt na nervy. A mně už se z té koule jménem Debbie Peltová dost dělalo zle a byla jsem z toho vyčerpaná. Potom mě začali otravovat i její rodiče a sestra, a nakonec mě dokonce unesli. Brzy nato se však situace změnila a tentokrát jsem měla navrch já. Dohodla jsem se s nimi, že pokud je propustím, nechají mě na pokoji. Sandra mi slíbila, že dokud budou její rodiče naživu, bude se ode mě držet co nejdál. Teď jsem tedy musela počítat i s tím, že Peltovi už nejsou mezi živými.
Nastartovala jsem auto, začala objíždět Bon Temps a mávala na každou známou tvář, kterou jsem spatřila v autech, jež mě míjela. Nakonec jsem zastavila v malém městském parku, vystoupila jsem z auta, strčila ruce do kapes a procházela se mezi stromy. V hlavě jsem měla zmatek.
Vybavila jsem si noc, kdy jsem se svému prvnímu příteli Billovi svěřila, že mě můj prastrýc jako malou zneužíval. Bill si moje vyprávění zapamatoval a zařídil, aby k prastrýci domů přišla návštěva. A ejhle, prastrýc spadl ze schodů a zemřel. Měla jsem na Billa vztek, protože se mi míchal do minulosti, ale nemohla jsem popřít, že se mi po prastrýcově smrti ulevilo. Ale kvůli tomu pocitu úlevy jsem si pak připadala jako komplic.
Když jsem se po výbuchu v hotelu Pyramida snažila v troskách najít osoby, které ten útok přežily, narazila jsem na upíra, který mě chtěl ovládat a přinutit mě, abych bezvýhradně sloužila královně Sophii-Anne. Andre utrpěl strašlivé zranění, ale kdyby se k němu nepřiplazil zraněný Quinn a neodpravil ho, zachránil by se a postupně zotavil. Odešla jsem odtamtud, aniž jsem Quinna zastavila nebo aniž jsem se pokusila Andreho zachránit, a jeho smrt jsem si pak vyčítala mnohem víc než tu prastrýcovu.
Bloumala jsem prázdným parkem a kopala do padajícího listí, které se mi pletlo pod nohy. Odolávala jsem zvrácenému pokušení. Stačilo by říct jediné slovo kterékoliv z mnoha nadpřirozených bytostí, které znám, a Tanya by byla mrtvá. Nebo jsem se mohla zaměřit přímo na zdroj svého trápení a nechat zabít Sandru. Ani si nedovedu představit, jak by se mi ulevilo, kdybych se jí zbavila.
Tohle bych však zkrátka nedokázala.
Ale nemohla jsem Tanye dovolit, aby mi neustále šlapala na paty. Vynaložila už všechny síly, aby rozvrátila nesmírně křehký vztah, který pojil Jasona a Crystal. Něco takového se nedalo přehlížet.
Potom mě napadla jediná vhodná osoba, se kterou jsem se mohla poradit. Naštěstí bydlela se mnou, takže jsem ji nemusela nikde shánět.
Když jsem se vrátila domů, Ameliin otec a jeho ochotný řidič už byli pryč a Amelia myla v kuchyni nádobí.
„Amelie,“ řekla jsem a moje spolubydlící sebou polekaně trhla. „Promiň,“ vyhrkla jsem. „Příště budu víc dupat.“
„Doufala jsem, že se s tátou trochu víc sblížím,“ řekla Amelia. „Ale mám dojem, že všechno je trochu jinak. Potřebuje mě jen kvůli tomu, abych pro něj sem tam něco udělala.“
„Aspoň máme naštípané dříví.“
Amelia se uchechtla a osušila si ruce. „Tváříš se, jako kdybys měla něco na srdci.“
„Než ti to povím, chci, aby mezi námi bylo jasno. Tvému tátovi pomůžu, ale ve skutečnosti to dělám pro tebe,“ řekla jsem. „Zavolám do Transfusie ať to stojí co to stojí, protože bydlíš u mě a jsi tady ráda. Takže tohle bychom měli. Teď ti konečně můžu vylíčit, jakou hrůzu jsem provedla.“
Amelia se posadila ke stolu a já naproti ní, jako když jsme si ráno povídali s Marleym. „Vypadá to zajímavě,“ poznamenala. „Jsem připravená. Můžeš spustit.“
Pověděla jsem jí úplně o všem: o Debbii Peltové, Alcidovi, Sandře Peltové, jejích rodičích a také o Sandřině přísaze, že dokud budou rodiče naživu, nechá mě na pokoji. O všem, co na mě zjistili a jaký jsem z toho měla pocit. O Tanye Grissomové, která podloudně čenichá po okolí a ohrožuje Jasonovo manželství.
„Páni!“ vydechla Amelia, když jsem domluvila, ale pak se na chvíli odmlčela a zamyslela se. „Dobře. Nejdříve se tedy podíváme na pana a paní Peltovy.“ S pomocí počítače, který jsem přivezla z Hadleyina bytu, jsme během necelých pěti minut zjistily, že Gordon a Barbara Peltovi zemřeli dva týdny předtím, než jsem se vrátila domů z New Orleansu. Při odbočování doleva k benzinové pumpě do jejich auta ze strany naboural kamion.
Podívaly jsme se na sebe a nakrčily nosy. „Fuj,“ řekla Amelia. „To musela být hrozná smrt.“
„Zajímalo by mě, jestli Sandra s Tanyou vůbec čekaly do pohřbu, než spustily ten svůj plán s pracovním názvem ‚Uštveme Sookii k smrti‘.“
„Tahle mrcha se jen tak nevzdá. Víš určitě, že Debbie byla adoptovaná? Tahle pomstychtivost je zřejmě pro jejich rodinu typická.“
„Musely si být skutečně blízké,“ odpověděla jsem. „Popravdě řečeno, mám takový pocit, že se Debbie považovala hlavně za Sandřinu sestru, a ne za dceru svých rodičů.“
Amelia zamyšleně přikývla. „To je ale úlet,“ prohlásila nakonec. „Tak se podíváme, co s tím můžu udělat. Smrtící kouzla neovládám, a navíc tvrdíš, že Sandru a Tanyu nechceš zabít. Takže tě beru za slovo.“
„Dobře,“ opáčila jsem. „A samozřejmě ti za to zaplatím.“
„Pchá!“ utrousila Amelia. „Ubytovala jsi mě tady, když jsem potřebovala zmizet z města, a celou dobu jsi tu se mnou vydržela.“
„Platíš mi nájem,“ namítla jsem.
„Ano. Ale ten stačí jenom k tomu, abych ti uhradila, co tu spotřebuju. Jsi tolerantní, snášíš mě tady a nevyjíždíš na mě kvůli té záležitosti s Bobem. Věř mi, že to pro tebe udělám moc ráda. Jenom musím vymyslet, co by se dalo podniknout. Vadilo by ti, kdybych se poradila s Octavií?“
„Ne, vůbec ne,“ odpověděla jsem a snažila se nedat najevo pocit úlevy, že se do celé záležitosti vloží zkušenější čarodějnice. „Pochopila jsi, jak na tom je, ne? Že se dostala do úzkých a je bez peněz?“
„Ano,“ řekla Amelia. „A nevím, jak jí něco nabídnout, a přitom ji neurazit. A tohle je dobrá příležitost, jak jí pomoct. Pokud jsem ji správně pochopila, tak bydlí u neteře a přespává na pohovce v obývacím pokoji. Víceméně mi to přiznala. Ale nevím, co by se s tím dalo dělat.“
„Uvidím, na něco přijdu,“ slíbila jsem jí. „Pokud se opravdu naléhavě potřebuje od té své neteře odstěhovat, mohla by se zatím ubytovat v mojí ložnici pro hosty.“ Nebyla jsem z toho sice moc nadšená, ale Octavia se skutečně ocitla v úzkých. A jediné rozptýlení pro ni představovala nedávná cesta do Bon Temps, jenomže tady zažila další hrůzu, když s námi odjela do bytu Marie-Star a zjistila, jak nebohá dívka skončila.
„Zkusíme najít nějaké dlouhodobější řešení,“ řekla Amelia. „Hned jí zavolám.“
„Dobře. Dej mi vědět, co spolu vymyslíte. Už se musím začít vypravovat do práce.“
Na trase mezi mým domem a barem U Merlotta nebydlelo mnoho lidí, ale všichni měli na stromech zavěšená podomácku vyrobená strašidla, na dvoře umělohmotné nafukovací dýně a na verandě několik pravých. Prescottovi si trávník před domem ozdobili umně naaranžovaným snopem obilí, žokem slámy a několika vyřezávanými dýněmi. Umínila jsem si, že až Lorindu Prescottovou potkám ve Wal-Martu nebo na poště, musím jí tu halloweenskou výzdobu pochválit.
K baru jsem dorazila za tmy, a ještě než jsem vešla dovnitř, vytáhla jsem mobil a zavolala do Transfusie.
„Transfusia, bar, který se vám dostane pod kůži. Navštivte nejlepší upíří bar ve Shreveportu, ve kterém si nemrtví každou noc dopřávají doušek,“ oznámila nahrávka. „Pro informace o otevírací době stiskněte jedničku. Pokud si chcete objednat soukromý večírek, stiskněte dvojku. Chcete-li hovořit se živým člověkem nebo nemrtvým upírem, stiskněte trojku. A nezapomeňte, žádné legrácky. Najdeme si vás.“
Byla jsem přesvědčená, že to namluvila Pam. Její hlas zněl neuvěřitelně znuděně. Stiskla jsem trojku.
„Transfusia, bar, kde se vaše sny o nemrtvých stávají skutečností,“ ozvala se jedna z patolízalek. „Tady Elvira. Co pro vás můžu udělat?“
To je tedy jméno! „Jmenuju se Sookie Stackhouseová a chtěla bych mluvit s Ericem.“
„Nestačil by vám Clancy?“ zeptala se Elvira.
„Ne.“
Tím jsem jí vyrazila dech.
„Pán má spoustu práce,“ prohlásila, jako kdyby to obyčejný člověk nedokázal pochopit.
Buď jsem mluvila s nováčkem, nebo mi docházela trpělivost. Tahle „Elvira“ mi začínala pít krev. „Poslyšte,“ začala jsem co nejpříjemnějším tónem. „Jestli mě k Ericovi do dvou minut nepřepojíte, bude se na vás moc zlobit.“
„Teda!“ vydechla Elvira. „Nemusíte mě kvůli tomu sjíždět.“
„Zjevně musím.“
„Spojím vás,“ prohlásila nakonec Elvira jedovatě. Zaletěla jsem pohledem k zadním dveřím, kterými do baru vcházeli do baru zaměstnanci. Musela jsem sebou hodit.
Klap. „Tady je Eric,“ ozvalo se. „Mluvím se svou někdejší milenkou?“
Ta věta ve mně probudila vlnu nadšení. Celá jsem se rozechvěla a srdce mi začalo bušit jako o život. „Jasně, jasně, jasně,“ odpověděla jsem a potěšilo mě, že to vyznělo poměrně klidně. „Poslyš, Ericu, řeknu to stručně. Dnes mě navštívilo jedno velké zvíře z New Orleansu. Jmenuje se Copley Carmichael a byl dohodnutý s královnou, že obnoví její sídlo. Chce navázat styky s novými pány.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a touhle jedinou větou jsem rozbila pečlivě udržovanou fasádu nezájmu.
„Ano,“ řekl Eric nesmírně vemlouvavým tónem. „Ano, mám… snažím se s tím vyrovnat. Máme ohromné, ohromné štěstí, že jsme mohli… Zkrátka jsme měli štěstí.“
Oddychla jsem si, ale jen tichounce, aby to Eric nezaslechl. Samozřejmě si toho všiml. Nebudu tvrdit, že jsem kvůli upírům v noci nezamhouřila oko, ale je pravda, že jsem byla nervózní. „Dobře, výborně,“ odpověděla jsem rázně. „Teď ke Copleymu. Znáš někoho, kdo by ho byl ochotný zapojit do obnovy New Orleansu?“
„Je někde poblíž?“
„To nevím. Dneska ráno sem přijel. Můžu se poptat.“
„Pracuju teď s jednou upírkou, která by v tom mohla něco podniknout. Mohli by si domluvit schůzku u tebe v baru nebo v Transfusii.“
„Dobře. Určitě mu bude vyhovovat obojí.“
„Dej mi vědět, jak se rozhodne. Ať jí zavolá a dohodne se s ní. Jmenuje se Sandy.“
„Sandy?“ uchechtla jsem se.
„Ano,“ odpověděl Eric tak ponuře, že mě můj humor okamžitě přešel. „Není vůbec legrační, Sookie.“
„Jasně, jasně, chápu. Zajdu za jeho dcerou, ta se s ním spojí, Copley Carmichael zajede do Transfusie, všechno zařídí a moje práce bude hotová.“
„Mluvíš o Ameliině otci?“
„Ano. Je to idiot,“ prohlásila jsem. „Ale taky je to její otec a řekla bych, že se ve stavařině vyzná.“
„Ležel jsem u tebe doma před krbem a povídal si o tvém životě,“ řekl zničehonic Eric.
Fajn, tenhle odpal zamířil hodně daleko za hrací plochu. „Ehm, ano. To je pravda.“
„Vzpomínám si, že jsme se spolu sprchovali.“
„Tohle jsme taky dělali.“
„Dělali jsme spoustu věcí.“
„Aha… ano. Jasně.“
„Kdybych neměl ve Shreveportu tak napilno, byl bych v pokušení navštívit tě a připomenout ti, jak se ti to líbilo.“
„Pokud mě nešálí paměť,“ odpověděla jsem rázně, „líbilo se to i tobě.“
„No, ano.“
„Ericu, už musím vážně jít. Čeká mě práce.“ Nebo samovolné vznícení, podle toho, co přijde první.
„Měj se!“ Dokonce i ta dvě slova vyzněla v jeho podání smyslně.
„Měj se.“ V mém ale ne.
Chvíli mi trvalo, než jsem si utřídila myšlenky. Vybavovala jsem si věci, na které jsem se usilovně snažila zapomenout. Během dní − vlastně nocí −, kdy Eric bydlel u mě, jsme proklábosili a promilovali spoustu času. Bylo to nádherné. Jeho společnost. Sex. Smích. Sex. Hovory s ním. S… však víte.
Roznášení piva mi zčistajasna připadalo nudné.
Byla to ale moje práce a nemohla jsem Samovi udělat takový podraz, že bych do ní nepřišla. Dovlekla jsem se do baru, uložila si kabelku, kývla na Sama a poplácala Holly po rameni, abych jí dala najevo, že jsem na místě, připravená převzít směnu. Přehazovaly jsme si je, když jsme to potřebovaly, ale dělaly jsme to hlavně kvůli tomu, že večer jsme dostávaly větší spropitné. Holly byla ráda, že mě vidí, protože večer měla schůzku s Hoytem. Jeli do Shreveportu do kina a na večeři. Zaplatila kvůli tomu jedné dívce, aby jí pohlídala Codyho. Poslouchala jsem ji a stejné informace ke mně proudily i z jejích myšlenek. Musela jsem se moc snažit, aby mě to nezmátlo, a zároveň jsem si uvědomovala, že mě rozhovor s Ericem úplně vykolejil.
Asi půl hodiny jsem se vůbec nezastavila a starala se jenom o to, aby všichni dostali objednané jídlo a pití. Potom jsem si ale našla volnou chvilku, zatelefonovala Amelii a vyřídila jí Ericův vzkaz. Řekla mi, že otci zavolá, jakmile zavěsí. „Díky, Sookie,“ dodala. „Ještě jednou ti chci říct, že jsi bezvadná spolubydlící.“
Doufala jsem, že svůj názor nezmění, až bude s Octavií vymýšlet kouzelnické řešení mého problému s Tanyou.
Později se U Merlotta objevila Claudine a svou ležérní chůzí k barovému pultu rozbušila srdce všech mužů v místnosti. Měla na sobě zelenou hedvábnou halenku, černé kalhoty a černé boty na vysokých podpatcích, díky nimž měřila nejméně metr devadesát. K mému údivu se za ní objevil i její bratr Claude a rozbušil srdce rychlostí orkánu pro změnu návštěvnicím opačného pohlaví. Claude sice neměl tak dlouhé vlasy jako Claudine, ale byly stejně černé jako její a vypadal úchvatně jako všichni modelové v reklamách Calvina Kleina dohromady. Měl na sobě mužskou verzi šatů, které si oblékla Claudine, vlasy sepnuté na šíji koženou šňůrkou a na nohou velice „mužné“ boty. Claude se během večerů určených pro dámy svlékal v jednom klubu v Monroe, takže přesně věděl, jak se usmívat na příslušnice opačného pohlaví, přestože ho vůbec nezajímaly. Počkat, tohle beru zpátky! Zajímaly ho, pokud jde o to, kolik mají v kabelce peněz.
Oba sourozenci sem nikdy nechodili společně. Vlastně si nepamatuju, že by sem Claude vůbec někdy vkročil. Měl vlastní podnik a vlastní rybky, které lovil do sítí.
Přirozeně jsem k nim zamířila, abych se s nimi pozdravila. Claudine mě pevně objala a Claude ji hned nato napodobil, což mě překvapilo. Domyslela jsem si, že to dělá kvůli obecenstvu, které v té chvíli tvořilo celé osazenstvo baru. Dokonce ani Sam z nich nemohl spustit oči. Pohromadě byla tahle dvojčata prostě neodolatelná.
Stála jsem u barového pultu mezi nimi, s jejich pažemi ovinutými kolem ramen, a vnímala střípky představ, které se honily v hlavách barových hostů. Některé z nich mě dost vyděsily, přestože jsem v životě viděla ty nejbizarnější věci, které si lidé dokážou představit. Ano, měla jsem to štěstí, že jsem všechno viděla v jasných živých barvách.
„Přinášíme pozdravy od pradědečka,“ pošeptal mi Claude zastřeným hlasem, takže ho nemohlo slyšet žádné nepovolané ucho. Nanejvýš Sam, ale ten dokázal držet jazyk za zuby.
„Diví se, proč mu nevoláš,“ dodala Claudine. „Zvlášť potom, co se onehdy v noci stalo ve Shreveportu.“
„To už je minulost,“ odpověděla jsem překvapeně. „Proč bych mu měla volat kvůli něčemu, co se povedlo vyřešit? Vždyť jsi u toho byla. Ale včera v noci jsem se mu pokoušela dovolat.“
„Telefon zazvonil jen jednou,“ zamumlala Claudine.
„Jenže jistá osoba mi rozbila mobil, abych se nedovolala. Tvrdila mi, že je to špatný nápad a že tím rozpoutám válku. Ale nakonec jsem přežila i tohle a všechno dobře dopadlo.“
„Musíš si promluvit s Niallem a všechno mu vylíčit,“ prohlásila Claudine a usmála se přes celý bar na Catfishe Hennessyho, který postavil sklenici s pivem na stůl tak rychle, že se převrhla. „Odhalil ti svou existenci a byl by rád, kdyby ses mu svěřovala.“
„Proč tedy nemůže zvednout telefon jako všichni ostatní na tomhle světě a zavolat mi sám?“
„Protože tu netráví všechen čas,“ odpověděl Claude. „Existují i místa, kam můžeme jen my.“
„Jsou maličká,“ vzdychla toužebně Claudine. „Ale moc krásná.“
Byla jsem ráda, že mám u sebe spřízněnou duši. Každé setkání s Claudine, která mi už několikrát zachránila život, mě potěšilo. Ale protože jsem stála vmáčknutá mezi oběma dvojčaty, jejich sladká vůně mi úplně ucpala nos. Nebyla jsem sama. Jejich neodolatelná omamující přitažlivost, která upíry uváděla do vytržení, zapůsobila dokonce i na Sama, který při pohledu na ně mrkal, jako kdyby se mu dělaly mžitky před očima.
„Podívej se,“ řekl pobaveně Claude. „Vypadá to, že máme společnost.“
Arlene se k nám nenápadně posunovala a zírala na Clauda hladovým pohledem, jako kdyby spatřila podnos plný grilovaného masa a smažených cibulových kroužků. „Kohopak to tady máš, Sookie?“ zeptala se.
„To je Claude,“ odpověděla jsem. „Můj vzdálený příbuzný.“
„Ráda vás poznávám, Claude,“ prohodila.
Když si vzpomenu, co si o mně myslela a jak se ke mně chovala od té doby, kdy se spolčila se Společenstvem slunce, byla to od ní drzost.
Claude se tvářil naprosto lhostejně, ale pokýval hlavou.
Arlene zřejmě očekávala větší zájem, ale když se ho nedočkala, pokusila se předstírat, že na ni volá někdo z její části baru. „Musím dojít pro pivo!“ prohlásila vesele a odběhla. Všimla jsem si, že se sklonila k jednomu stolu a zabrala se do vážného hovoru s několika muži, které jsem vůbec neznala.
„Vždycky vás ráda vidím, ale teď jsem v práci,“ poznamenala jsem. „Takže jste přišli jenom proto, abyste mi řekli, že můj… že Niall chce vědět, proč jsem vytočila jeho číslo a hned zavěsila?“
„A proč jsi mu nezavolala, abys mu to vysvětlila,“ dodala Claudine. Pak se ke mně sklonila a vtiskla mi polibek na tvář. „Až tu dnes večer skončíš, zavolej mu, prosím.“
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Stejně bych byla radši, kdyby mi zavolal a zeptal se mě sám.“ Poslové byli sice fajn, ale s telefonem je všechno rychlejší. Docela ráda bych ho slyšela. Pokud mému pradědovi tolik ležela na srdci moje bezpečnost, mohl se na okamžik přenést do tohoto světa a zatelefonovat mi, ať už byl kdekoliv.
Aspoň jsem si myslela, že to jde.
Přirozeně jsem netušila, co všechno obnáší být princem v říši vil. Mohla jsem si to poznamenat do kolonky nadepsané „Problémy, které nikdy nebudu muset řešit“.
Po další porci objetí a polibků sourozenci z baru odešli. Když vycházeli ze dveří, sledovaly je roztoužené pohledy všech hostů.
„Hej, Sookie, máš vážně sexy kamarády!“ prohlásil Catfish Hennessy a barem se rozlehlo souhlasné mručení.
„Toho chlapa jsem viděla v Monroe v jednom klubu. Nedělá tam striptýz?“ zeptala se zdravotní sestra Debi Murrayová, která pracovala v nemocnici v nedalekém městě Clarice a teď seděla u stolu s několika kolegyněmi.
„Přesně tak,“ odpověděla jsem. „Ten klub mu patří.“
„Sexy a v balíku,“ vzdychla další ze sester. Jmenovala se Beverley, ale příjmení jsem si nevybavila. „Na příští večer pro dámy tam vezmu dceru. Zrovna se rozešla s jedním ubožákem.“
„No…“ Napadlo mě, jestli bych jim neměla vysvětlit, že Claude se nebude zajímat o žádnou dceru, ale nakonec jsem usoudila, že to není moje věc. „Dobře se bavte,“ řekla jsem místo toho.
Protože mi moji poloviční příbuzní zabrali dost času, musela jsem pohnout zadkem, abych to hostům vynahradila. Ačkoliv jsem si jich během návštěvy obou sourozenců nevšímala, Claude a Claudine je zabavili natolik, že se nikdo nezlobil.
Před koncem směny vešel do baru Copley Carmichael.
Když jsem ho spatřila takhle osamoceného, připadal mi zvláštní. Předpokládala jsem, že Marley čeká v autě.
Se svým nádherným oblekem a drahým sestřihem do baru příliš nezapadal, ale jedno jsem mu musela přiznat: choval se, jako kdyby do podobných barů chodil neustále. Náhodou jsem v tu chvíli stála vedle Sama, který míchal bourbon s kolou pro hosta u jednoho z mých stolů, proto jsem mu vysvětlila, o koho jde.
Odnesla jsem pití a kývla k prázdnému stolu. Pan Carmichael pochopil, co mu chci naznačit, a posadil se.
„Dobrý večer. Můžu vám přinést něco k pití, pane Carmichaele?“ zeptala jsem se.
„Dal bych si jednu sladovou skotskou,“ řekl. „Jakoukoliv. Díky vašemu telefonátu tu mám s někým schůzku, Sookie. Kdykoliv budete něco potřebovat, neváhejte a povězte mi to. Udělám všechno, co bude v mých silách, abych to splnil.“
„To není nutné, pane Carmichaele.“
„Prosím vás, říkejte mi Cope.“
„Hmmm. Dobře, přinesu vám tu skotskou.“
Sladovou skotskou jsem sice nedokázala odlišit od díry v zemi, ale Sam to samozřejmě uměl a podal mi lesknoucí se sklenku, naplněnou víc než štědře. Přestože jsem denně roznášela alkohol, sama jsem ho pila málokdy. Většina hostů si objednávala obyčejnější nápoje: pivo, bourbon, kokakolu, gin s tonikem a whisky Jack Daniel’s.
Postavila jsem skleničku i s ubrouskem na stůl před pana Carmichaela a ještě jednou se k němu vrátila s talířkem, na který jsem naložila několik druhů slaných zákusků.
Pak už jsem ho nechala o samotě, protože jsem musela obsloužit další hosty. Přesto jsem ho pokradmu sledovala a přitom mi neušlo, že totéž dělá i Sam. Hosté byli většinou pohroužení do hovoru o vlastních problémech a nevšímali si cizince, který navíc nebyl zdaleka tak zajímavý jako Claude a Claudine.
V jednom z mála okamžiků, kdy jsem Ameliina otce pustila ze zřetele, si k němu přisedla upírka, kterou jsem neznala. Musela se stát nemrtvou teprve nedávno, což znamenalo, že zemřela zhruba před padesáti lety. Předčasně zešedivělé vlasy měla střízlivě zastřižené někde na úrovni brady. Nebyla vysoká, mohla měřit zhruba kolem sto šedesáti centimetrů, byla štíhlá, ale na správných místech zakulacená. Na nose měla nasazené malé brýle se stříbrnými obroučkami, ale musela je nosit jenom jako ozdobu nebo pro vlastní dobrý pocit, protože jsem ještě nepotkala upíra, který by se nemohl pochlubit dokonalým zrakem a který by neviděl mnohem líp než normální smrtelník.
„Můžu vám přinést krev?“ zeptala jsem se jí.
Ženin pohled byl ostrý jako laserové paprsky, a jakmile na vás soustředila veškerou pozornost, okamžitě jsem toho zalitovala.
„Vy jste ta Sookie,“ prohlásila.
Netušila jsem, proč bych jí měla potvrzovat něco, co už stejně věděla a čím si byla naprosto jistá, a tak jsem mlčela a čekala.
„Sklenici Pravé krve, prosím,“ řekla. „Dobře ohřáté. A ráda bych si promluvila s vaším nadřízeným, pokud mi ho můžete přivést.“
Jako kdyby byl Sam nějaká kost k ohlodání. Ale byla tu hostem, a já jenom obyčejnou servírkou. Ohřála jsem jí tedy Pravdou krev a vyřídila Samovi, že si ho upírka přeje vidět.
„Za chviličku tam přijdu,“ odpověděl, protože právě nakládal Arlene na podnos nápoje.
Přikývla jsem a donesla upírce krev.
„Děkuju,“ odpověděla slušně. „Jsem Sandy Sechrestová, nová zástupkyně krále Louisiany pro tuto oblast.“
Netušila jsem, kde Sandy Sechrestová vyrůstala, ale rozhodně to nebylo na jihu. „Ráda vás poznávám,“ řekla jsem, ale moc nadšeně to neznělo. Zástupkyně pro oblast? Neměli tuhle funkci zastávat mimo jiných povinností šerifové? Co to znamená pro Erica?
V té chvíli přišel ke stolu Sam. Nechtěla jsem vypadat vlezle, proto jsem odešla. Koneckonců, kdyby mi potom Sam nechtěl říct, co po něm ta ženská chtěla, mohla jsem to později zjistit z jeho myšlenek. Uměl je sice přede mnou mistrně tajit, ale stálo ho to spoustu sil.
Trojice se spolu několik minut bavila, ale potom se Sam omluvil a vrátil se za barový pult.
Čas od času jsem zaletěla pohledem k upírce a stavebnímu magnátovi pro případ, že by chtěli ještě něco k pití, ale ani jeden nedal najevo, že má žízeň. Hovořili spolu velice vážně a oba dokazovali, že umějí skvěle zachovat nečitelný výraz hráčů pokeru. Nezáleželo mi na tom ale tak, abych se napíchla na Carmichaelovy myšlenky. Upíří mozek Sandy Sechrestové pro mě samozřejmě představoval prázdné místo.
Zbytek noci se odvíjel poklidně. Dokonce jsem si ani nevšimla, že králova zástupkyně a pan Carmichael odešli. Nastal čas zavřít a připravit stoly, aby je Terry Bellefleur mohl brzy ráno umýt. Když jsem se kolem sebe konečně pořádně rozhlédla, došlo mi, že už jsem zůstala v baru jenom se Samem.
„Už jsi hotová?“ zeptal se.
„Jo,“ odpověděla jsem a znovu se rozhlédla.
„Měla bys vteřinku?“
Pro Sama kdykoliv.