14.kapitola
Když jsem se chystala do práce − ano, dokonce i po tak hrozné noci jsem tam musela jet −, ozvalo se zaklepání na hlavní dveře. Předtím jsem zaslechla, jak se po příjezdové cestě blíží nějaké velké auto, takže jsem si chvatně zavázala tkaničky na botách.
Zásilková služba FedEx ke mně příliš často nejezdila, a štíhlou ženu, která z dodávky vyskočila, jsem vůbec neznala. S námahou jsem otevřela rozbité dveře. Potom, co se jimi včera večer probil Quinn, se už nikdy nebudou chovat jako dřív. Umínila jsem si, že zavolám do obchodního domu Lowe’s v Clarice a koupím si nové. Třeba mi je Jackson pomůže zavěsit. Když jsem konečně otevřela, slečna z FedExu přejela dveře zkoumavým pohledem.
„Podepsala byste mi to, prosím?“ řekla a podala mi balíček. Měla v sobě tolik taktu, že stav hlavních dveří nijak nekomentovala.
„Jistě,“ odpověděla jsem a trochu zmateně převzala krabici. Byla poslaná z Transfusie. Jakmile se dodávka vrátila na hlavní silnici, otevřela jsem ji. Uvnitř jsem našla červený mobil. Měl přiřazené moje číslo. Byl k němu přiložený vzkaz. „Omlouvám se za ten tvůj bývalý, lásko.“ Podpis nahrazovalo velké „E“. Součástí balíčku byly dvě nabíječky, jedna normální a druhá do auta. A také potvrzení o zaplacení paušálu na příštích šest měsíců.
Když jsem zaslechla přijíždět druhou dodávku, nestačila jsem se divit. Ještě než jsem stačila odejít z verandy dovnitř, uslyšela jsem další auto. Patřilo obchodu s domácími potřebami ve Shreveportu a přivezlo mi nové a moc hezké hlavní dveře. Dva muži je hned zavěsili. O platbu už bylo postaráno.
Napadlo mě, jestli mi Eric třeba nenechá vyčistit i filtr v sušičce. Do baru jsem dorazila dřív, abych si mohla promluvit se Samem. Jenomže dveře do jeho pracovny byly zavřené a zevnitř se ozývaly hlasy. Tyhle dveře se zavíraly jen málokdy. Okamžitě mě zaplavil strach, ale zároveň s ním i zvědavost. Známý otisk Samovy mysli jsem poznala okamžitě. Kromě něj jsem uvnitř vycítila ještě jeden, na který jsem už také narazila. Pak jsem uslyšela, jak se nohy židlí posouvají po podlaze, a než se otevřely dveře, stačila jsem uskočit do skladu.
Kolem mě prošla Tanya Grissomová.
Počkala jsem, dokud nezmizela, a rozhodla se, že si rozhodně musím promluvit se Samem, přestože na to třeba nebude mít náladu, protože jde o naléhavou záležitost. Seděl v rozvrzaném kancelářském křesle na kolečkách, nohy měl položené na stole a rozcuchané vlasy mu volaly po hřebenu ještě víc než obvykle. Vypadal, jako kdyby mu hlavu rámovala zlatavě rudá svatozář. Byl zamyšlený a pohroužený do sebe, ale když jsem mu řekla, že bych s ním potřebovala probrat pár věcí, přikývl a poprosil mě, abych zavřela dveře.
„Už víš, co se stalo včera v noci?“ zeptala jsem se.
„Doneslo se mi, že došlo k násilnému převratu,“ odpověděl a zapřel se o opěradlo křesla, až zaskřípalo. Uvědomovala jsem si, že se pohybuju na hraně, a tak jsem se radši kousla do rtu, abych nevybuchla.
„Jo, dá se to tak říct.“ Převrat bylo skvělé označení pro tu hrůzu, která se odehrála. Pověděla jsem mu, co se přihodilo u mě doma.
Sam se zatvářil ustaraně. „Nikdy jsem se nemíchal do upířích záležitostí,“ poznamenal. „Měňavci a upíři se nemají v lásce. Je mi vážně líto, že tě do toho zatáhli, Sookie. Eric je všivák.“ Nadechl se, jako kdyby chtěl ještě něco dodat, ale nakonec jen stiskl rty.
„Víš něco o králi Nevady?“ zeptala jsem se.
„Dozvěděl jsem se, že je majitelem nakladatelského impéria,“ odpověděl pohotově Sam. „A patří mu nejmíň jedno kasino a několik restaurací. Vlastní i společnost, která se stará o nemrtvé umělce. Stará se o několik skvělých tanečních skupin a provozuje třeba Elvisův upíří kabaret, kde vystupují Presleyho nemrtví imitátoři. Když se nad tím zamyslíš, je to docela legrační.“ Oba jsme totiž věděli, že skutečný Elvis je stále mezi námi, i když rozhodně nemůže vystupovat na veřejnosti. „Pokud měl někdo provést převrat ve státu závislém na turistickém ruchu, pak byl Felipe de Castro ten pravý. Postará se, aby New Orleans znovu zazářilo někdejším leskem, už jen proto, aby mu z něj plynuly kýžené zisky.“
„Felipe de Castro… Zní to exoticky,“ zauvažovala jsem.
„Nikdy jsem ho neviděl, ale slyšel jsem, že je, ehm, skutečně charismatický,“ poznamenal Sam. „Zajímalo by mě, jestli přijede do Louisiany a zabydlí se v našem státě, anebo jestli tady nechá Victora Maddena jako svého zástupce. Ať už to dopadne jakkoliv, na tenhle bar to nebude mít vliv. Na tebe ale rozhodně ano, Sookie.“ Sam spustil nohy ze stolu a zapřel se o opěradlo křesla, které znovu na protest zaskřípalo. „Kéž bych tě mohl nějak vytrhnout z jejich spárů!“
„Zajímala by mě jedna věc − kdybych ten večer, kdy jsem se seznámila s Billem, věděla všechno, co vím teď, udělala bych něco jinak?“ řekla jsem. „Možná bych ho ponechala napospas Rattrayovým.“ Tehdy jsem ho zachránila od dvojice pobudů, ze kterých se vyklubali dokonce i vrazi. Říká se jim pijavice a jsou to lidé, kteří vylákají upíra na odlehlé místo, tam svou oběť svážou stříbrnými řetězy, odsají mu krev a pak ji prodávají za ohromné peníze na černém trhu. Život těchto pijavic byl nebezpečný a Rattrayovi za něj zaplatili nejvyšší cenu.
„To nemyslíš vážně,“ namítl Sam, znovu se zhoupl v křesle (skříp! skříp!) a vstal. „To bys nikdy neudělala.“
Ta chvála mi zněla lahodně, zvlášť po tom ranním rozhovoru s Quinnem. Byla jsem v pokušení říct o něm Samovi, ale ten už mířil ke dveřím. Byl už nejvyšší čas vrhnout se do práce. Vstala jsem, vyšla společně se šéfem z pracovny a úplně automaticky, bez velkého přemýšlení, jsem se pustila do obvyklých úkonů.
Abych si trochu zvedla upadající náladu, pokusila jsem se upnout k nějakému světlému bodu v budoucnosti, na který jsem se mohla těšit. Ale nic mě nenapadlo. Dlouho jsem sklíčeně stála u baru, v ruce jsem svírala poznámkový blok a odmítala překročit hranici, za kterou se otevírala propast plná zoufalství. Pak jsem se ale v duchu okřikla. Jsi hloupá! Máš dům, přátele a práci. Máš větší štěstí než miliony jiných lidí na světě. Všechno dobře dopadne.
Na určitou dobu to zabralo. Rozdávala jsem kolem sebe úsměvy, a pokud působily trochu nepřirozeně, bylo to pořád lepší než se škaredit.
Po pár hodinách vešel do baru Jason s manželkou. Crystal vypadala podrážděně a už na ní bylo trochu znát, že je těhotná. No a Jason… Ten se tvářil nepříjemně jako pokaždé, když byl zklamaný.
„Jak se vede?“ zeptala jsem se.
„No, nic zvláštního se neděje,“ rozpovídal se Jason. „Přinesla bys nám dvě piva?“
„Jistě,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že Jason ještě nikdy neobjednával pivo i pro Crystal. Jeho pohledná manželka byla o několik let mladší než on a uměla se proměnit v pantera, ale příbuzenské sňatky mezi obyvateli malé osady Hotshotu se na jejích genech podepsaly natolik, že jí proměňování moc dobře nešlo, zvlášť pokud právě nebyl úplněk. Navíc jsem věděla, že už nejméně dvakrát potratila. Litovala jsem ji, už jenom kvůli tomu, že ji její vlastní komunita považovala za slabou příslušnici svého rodu. Teď otěhotněla potřetí, což byl možná jediný důvod, proč jí Calvin Norris dovolil, aby si vzala Jasona. Můj bratr už také patřil mezi měňavce, jenomže ne od narození, ale vinou jednoho žárlivého měňavce z Hotshotu. Ten Jasona zajal a několikrát pokousal, protože chtěl Crystal pro sebe. Jason se neuměl proměnit ve skutečnou kočkovitou šelmu se vším všudy a bral na sebe podobu polovičního zvířete a polovičního člověka. Byl z toho nadšený.
Přinesla jsem jim pivo a dvě sklenice z mléčného skla a čekala, jestli si objednají něco k jídlu. Pochybovala jsem, že Crystal může v těhotenství pít, ale usoudila jsem, že mi po tom nic není.
„Dám si cheeseburger a hranolky,“ řekl nakonec Jason. Žádné překvapení se nekonalo.
„Co ty, Crystal?“ zeptala jsem se a pokusila se o přátelský tón. Byla to přece jen moje švagrová.
„Já na to nemám peníze,“ utrousila.
Netušila jsem, co bych jí na to měla říct. Tázavě jsem se podívala na Jasona, ale ten jen pokrčil rameny. Říkal tím (mně jako svojí sestře): „Provedl jsem pitomost, ale nemíním ustoupit, protože jsem mizera a paličák.“
„Ráda tě pozvu, Crystal,“ řekla jsem tiše. „Co si dáš?“
Crystal probodla manžela pohledem. „Ráda bych si dala taky ten cheeseburger a hranolky, Sookie.“
Zapsala jsem si její objednávku na jiný papírek a vydala se k okénku do kuchyně, abych podala oba lístky kuchaři. Už od rána jsem měla pocit, jako kdybych měla každým okamžikem vybuchnout, a Jason teď škrtl sirkou a hodil ji přímo na hořák mé špatné nálady. Z Crystaliných myšlenek jsem poznala, co se mezi nimi děje, a zvedl se mi žaludek.
Crystal a Jason se usadili v domě, který bratr zdědil po rodičích, ale Crystal téměř každý den jezdila do Hotshotu, kde se cítila nejlíp a nemusela nic předstírat. Byla zvyklá, že má kolem sebe celou rodinu, ale nejvíc se jí stýskalo po sestře a jejích dětech. Právě tahle sestra pronajala Crystalin bývalý pokoj Tanye Grissomové. Crystal se s ní okamžitě spřátelila, a protože Tanyinou nejoblíbenější kratochvílí bylo nakupování, Crystal si s ní několikrát vyrazila do obchodů. Utratila přitom všechny peníze, které jí dal Jason na domácnost. Přestože pak následovalo několik vzrušených scén a slibů, situace se opakovala a Crystal rozházela dvě Jasonovy výplaty po sobě.
Bratr jí pak odmítl dávat jakékoliv peníze. Chodil nakupovat a vyzvedávat věci z čistírny a sám platil i všechny účty. A manželce řekl, že jestli chce peníze, musí si najít práci. Protože však neměla žádné vzdělání a byla těhotná, žádné zaměstnání nesehnala a zůstaly jí prázdné kapsy.
Jason se ji snažil umravnit, ale vzal to ze špatného konce a jen tím Crystal před ostatními ponižoval. Někdy se vážně choval strašně hloupě.
Co jsem s tím mohla dělat? No… vlastně nic. Tohle si musejí vyřešit sami. Měla jsem před sebou dvojici nevyzrálých lidí, kteří ještě nedospěli. Jejich budoucnost jsem neviděla nijak růžově.
Náhle jsem sebou nervózně trhla, protože mi v paměti vytanul jejich neobvyklý manželský slib. Když jsem se o něm dozvěděla, připadal mi přinejmenším zvláštní. Ale dozvěděla jsem se, že v Hotshotu jde o naprosto běžnou záležitost. Coby Jasonova nejbližší žijící příbuzná jsem musela slíbit, že pokud se můj bratr zachová nepatřičně, přijmu trest, který na něj dopadne. Calvin složil stejný slib jako právoplatný zástupce své neteře Crystal. Pěkně jsem se ukvapila!
Když jsem Jasonovi a Crystal donesla talíře s jídlem, nacházeli se v té fázi hádky, kdy už oba partneři zatínají zuby a dívají se kamkoliv, jen ne na sebe. Opatrně jsem před ně položila talíře, donesla jim láhev kečupu Heinz a zmizela. Už jsem se mezi ně zamíchala víc než dost, když jsem švagrové koupila oběd.
Věděla jsem ale o jedné osobě, která tuhle situaci do jisté míry zavinila, a okamžitě jsem si umínila, že za ní zajdu. Všechen můj vztek a lítost se obrátily proti Tanye Grissomové. Nejradši bych jí provedla něco příšerného. Co mělo znamenat to její neustálé ochomýtání kolem Sama? Co sledovala tím zatažením ubohé Crystal do kolotoče útrat? (Ani na okamžik jsem si nepřipustila možnost, že by se s mou švagrovou spřátelila náhodou.) Snažila se mě Tanya vynervovat k smrti? Byla jako ovád, který kolem vás neustále bzučí a občas i přeletí, ale nikdy se nepřiblíží natolik, abyste ho mohli plácnout. Mechanicky jsem pokračovala v práci a přitom přemýšlela, co bych mohla podniknout, abych Tanyu vystrnadila ze svého okolí. Poprvé v životě mě napadlo, že se na někoho přisaju a budu mu sledovat myšlenky. Tanya však patřila mezi měňavce, takže to nebude nic jednoduchého, ale chtěla jsem přinejmenším zjistit, o co jí jde. Byla jsem přesvědčená, že ta informace mě ušetří velikého zármutku… skutečně velikého.
Zatímco jsem dumala, spřádala plány a tiše soptila, Crystal s Jasonem mlčky dojedli. Bratr ostentativně zaplatil pouze svůj účet, a ten který zůstal po Crystal, jsem si vzala na starost já. Po jejich odchodu mě napadlo, jaký je asi čeká večer. Byla jsem ráda, že u toho nebudu.
Sam všechno sledoval zpoza barového pultu a tiše se mě zeptal: „Co to mělo znamenat?“
„Novomanželské trable,“ odpověděla jsem. „Nějak si nemůžou zvyknout.“
Po Samově tváři přeletěl ustaraný výraz. „Nenech se do toho zatáhnout,“ poznamenal, ale hned nato se zatvářil, jako kdyby litoval, že vůbec otevřel pusu. „Promiň, nechtěl jsem se ti motat do života.“
V koutcích očí mi zacukalo. Sam mi radil, protože mě měl rád, a rozrušení, které mě v tom okamžiku zaplavilo, mi do očí vehnalo slzy dojetí. „To je v pořádku šéfe,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to vyznělo živě a nenuceně. Hned nato jsem se otočila a šla jsem zase obhlédnout svou část baru. U jednoho z mých stolů seděl šerif Bud Dearborn, což bylo zvláštní. Kdykoliv totiž zjistil, že mám službu, posadil se do jiné části baru. Teď měl před sebou misku smažených cibulových kroužků, štědře zalitých kečupem, a četl si shreveportské noviny. Titulek na hlavní straně hlásal: POLICIE PÁTRÁ PO ŠESTI POHŘEŠOVANÝCH. Došla jsem k šerifovi a zeptala se ho, jestli by mi noviny půjčil, až si je přečte.
Bud Dearborn po mně střelil podezíravým pohledem. Drobná očka v jeho propadlé tváři mě zkoumala, jako kdyby čekala, že u mě najde zakrvácený sekáček na maso. „Samozřejmě, Sookie,“ odpověděl po dlouhé odmlce. „Neschováváte náhodou někoho z těch pohřešovaných u sebe doma, že ne?“
Vyslala jsem k šerifovi rozzářený úsměv, ale moje nervozita ho proměnila v přihlouplý škleb chudáka, který nemá všech pět pohromadě. „Ne, Bude, jenom bych ráda zjistila, co je nového. Nesledovala jsem zprávy.“
„Nechám je na stole,“ řekl Bud a znovu se zahleděl do novin. Kdyby jen trochu věděl, jak to zařídit, klidně by mi něco přišil. Ne že by ve mně viděl zrovna vražedkyni, ale byl přesvědčený, že se mi nedá věřit, a podezíral mě, že jsem možná zapletená do věcí, které ve svém okresu nerad viděl. Stejné přesvědčení s ním sdílel i Alcee Beck, zvlášť od smrti toho muže v knihovně. Naštěstí pro mě se ukázalo, že ten nebožtík měl bohatý trestní rejstřík a v něm ne jen tak ledajaké prohřešky, ale i násilné trestné činy. I když Alcee věděl, že jsem ho zabila v sebeobraně, už nikdy mi nebude věřit… a Bud Dearborn jakbysmet.
Když šerif dopil pivo, dojedl kroužky a vydal se nahánět hrůzu všemožným delikventům v renardském okrese, odnesla jsem si jeho noviny k baru a přečetla si článek na titulní straně. Sam mi nahlížel přes rameno. Po krveprolití před opuštěnou kancelářskou budovou jsem se zprávám záměrně vyhýbala. Byla jsem přesvědčená, že něco tak velkého vlkodlaci nikdy nezamaskují. Nanejvýš se jim podaří zamlžit stopu, po níž se vydá policie. Ukázalo se, že jsem měla pravdu.
Policie už celý den marně pátrá po šesti pohřešovaných obyvatelích Shreveportu. Hlavní překážkou v pátrání je skutečnost, že se jí nepodařilo najít žádné svědky, kteří dotyčné spatřili ve středu po dvaadvacáté hodině. „Nedaří se nám zjistit nic, co by tyto osoby mohlo spojovat,“ řekl nám detektiv Willie Cromwell.
Mezi pohřešovanými je Cal Myers, detektiv z policejního okrsku ve Shreveportu; Amanda Whatleyová, majitelka baru v centru města; Patrick Furnan, místní obchodní zástupce firmy Harley-Davidson a jeho žena Libby; Christine Larrabeeová, vdova po zesnulém školním inspektorovi Johnu Larrabeem a Julio Martinez, pilot z letecké základny v Barksdale. Sousedé rodiny Furnanových tvrdí, že den před zmizením Patricka Furnana jeho ženu Libby vůbec neviděli. Sestřenice Christine Larrabeeové prohlásila, že se své příbuzné nemohla dovolat celé tři dny. Policie proto prošetřuje možnost, že se obě ženy mohly stát oběťmi násilných trestných činů ještě předtím, než se ztratila zbývající čtveřice.
Zmizení detektiva Cala Myerse místní policii velmi rozrušilo. Jeho kolega detektiv Mike Coughlin nám řekl: „Myerse povýšili teprve nedávno, takže jsme neměli moc času, abychom se lépe poznali. Netuším, co se mu mohlo stát.“ Devětadvacetiletý Myers sloužil u shreveportské policie sedm let a byl svobodný.
„Kdyby byli mrtví, očekávali bychom, že se někde objeví jejich těla,“ řekl detektiv Cromwell. „Prohledali jsme bydliště i pracoviště všech pohřešovaných ve snaze najít nějaké vodítko, ale zatím bez úspěchu.“
K nevysvětleným záhadám se zařadila i pondělní smrt další obyvatelky Shreveportu − Marie-Star Cooperové. Mladá žena, která pracovala jako asistentka fotografa, byla zavražděna ve svém bytě v centru města. „Vypadalo to tam jako na jatkách,“ prohlásila její domácí, která na místo činu dorazila jako jedna z prvních. Policie zatím nemá žádné podezřelé. „Všichni ji měli rádi,“ řekla Stella Cooperová, její matka. „Byla nesmírně nadaná a krásná.“
Policie prozatím netuší, jestli vražda této mladé ženy nějak souvisí se zmizením šesti pohřešovaných osob.
Don Dominica, majitel Donova parkoviště pro karavany, nahlásil zmizení majitelů tří karavanů, které minulý týden parkovaly na jeho pozemku. „Nevím, kolik lidí bylo v každém z nich,“ řekl. „Všichni dorazili současně a pronajali si místa na měsíc. Smlouvu podepsala žena jménem Priscilla Herbertová. Na jeden karavan připadalo asi šest lidí. Všichni působili naprosto normálně.“
Na otázku, zda zůstal jejich majetek na místě, Dominica odpověděl: „Nevím, nekontroloval jsem to. Na to nemám čas. Ale už celé dny jsem nenarazil na jedinou stopu těch lidí.“
Ostatní obyvatelé karavanů se s těmito novými příchozími vůbec neznali. „Zachovávali si odstup,“ poznamenal jejich soused.
Policejní ředitel Parfit Graham nám řekl: „Jsem přesvědčený, že ty zločiny vyřešíme. Narazíme na nějakou správnou stopu a poznatek, které nám pomohou. Pokud mezitím někdo získá informace o místě pobytu některé z těchto pohřešovaných osob, žádáme ho, aby zavolal na naši horkou linku.“
Zamyslela jsem se a představila si, jak by asi můj telefonát vypadal. „Tihle lidé zemřeli kvůli válce mezi vlkodlaky,“ řekla bych. „Patří k nim všichni pohřešovaní. Jde o to, že jedna smečka uprchlíků z jihu Louisiany si usmyslela, že by mohli využít sporů mezi shreveportskými vlkodlaky ve svůj prospěch.“
Nečekala jsem, že by má slova vzali vážně.
„Takže to místo souboje ještě nenašli,“ poznamenal Sam tiše.
„Řekla bych, že si ho vybrali opravdu skvěle.“
„Dřív nebo později…“
„Jo. Copak tam asi zůstalo?“
„Alcidovi lidé měli spoustu času, aby se o to postarali,“ řekl Sam. „Takže toho moc nebude. Pravděpodobně těla spálili někde za městem. Nebo je pohřbili u někoho na zahradě.“
Otřásla jsem se. Naštěstí jsem se toho nemusela účastnit a aspoň jsem nevěděla, kde a jak ta těla skončila. Když jsem obhlédla stoly a roznesla další pití, vrátila jsem se k novinám a otevřela je na stránce s úmrtními oznámeními. Při pohledu na sloupek nadepsaný „Úmrtí celostátního významu“ jsem polekaně zalapala po dechu.
SOPHIE-ANNE LECLERQOVÁ, známá obchodnice, která od hurikánu Katrina žila v Baton Rouge, podlehla ve svém sídle nemoci způsobené čínským virem. Leclerqová patřila mezi upíry a vlastnila v New Orleansu a v řadě dalších měst rozsáhlý majetek. Zdroje blízké zesnulé tvrdí, že žila v Louisianě více než sto let.
Ještě nikdy jsem neviděla úmrtní oznámení za upíra. Tohle bylo navíc celé vybájené. Sophie-Anne neměla čínský virus, což byla jediná nemoc, která se přenášela z lidí na upíry. O její smrt se spíš postaral rychlý zásah dřevěným kolíkem. Čínský virus vyvolával mezi upíry hrůzu, přestože se nákaza nešířila tak snadno a rychle, jak se mnozí z nich obávali. Představoval však přijatelnou výmluvu v situacích, kdy se nejrůznější osobnosti lidského obchodního světa podivovaly, proč jejich majetek spravuje jiný upír. Nikdo nebude nic prověřovat, protože tělo, s jehož pomocí by bylo možné tuto diagnózu vyvrátit, zkrátka zmizelo. Pokud se zmínka o královnině smrti dostala do dnešního vydání novin, musel do redakce někdo zatelefonovat hned potom, co ji upíři z Las Vegas zabili. Možná ještě předtím, než byla mrtvá. Fuj! Odporem jsem se roztřásla.
Začala jsem uvažovat, co se asi stalo s královniným oddaným osobním strážcem Sigebertem. Victor naznačil, že zemřel společně se Sophií-Anne, ale konkrétně to neřekl. Nechtělo se mi věřit, že by Sigebert zůstal naživu. Nikdy by nikomu nedovolil, aby se ke královně přiblížil natolik, že by ji mohl zabít. Stál své panovnici po boku stovky let a pochybovala jsem, že by dokázal přežít její smrt.
Nechala jsem noviny otevřené na stránce s úmrtními oznámeními a položila je na stůl v Samově pracovně. I kdybychom měli čas promluvit si o tom, stejně bychom to neudělali, protože do baru se teď nahrnula spousta hostů, kteří by nás mohli slyšet. Při obsluhování stolů jsem se sice málem uběhala k smrti, ale zato jsem si přišla na slušné spropitné. Jenže po tak děsivém týdnu, který jsem právě prožila, jsem už ani nedokázala mít radost z peněz nebo zažívat potěšení z práce. Proto jsem se alespoň snažila usmívat a pokud na mě někdo promluvil, ochotně jsem mu odpovídala.
Když jsem odjížděla z práce, už jsem vůbec nechtěla mluvit − s nikým a o ničem.
To přání se mi samozřejmě nesplnilo.
Na prostranství před domem na mě čekaly dvě ženy a z obou vyzařoval vztek. Jednu z nich jsem už znala − Quinnovu sestru Frannii. Ta druhá musela být jeho matka. Ostré bezpečnostní světlo mi umožnilo pořádně se podívat na ženu, která v životě zažila hotové peklo. Uvědomila jsem si, že mi nikdo neřekl, jak se vlastně jmenuje. Dosud byla pohledná, ale připomínala vyznavačku gotického stylu, což vůbec nesedělo k jejímu věku. Rozhodně už překročila padesátku. Měla vyzáblou tvář s očními stíny na víčkách, vytáhlou hubenou postavu a tmavé vlasy protkané množstvím šedin. Frannie měla na sobě top s úzkými ramínky, z něhož jí vykukovala podprsenka, těsné kalhoty a těžké boty. Její matka vypadala prakticky stejně až na to, že její oblečení mělo jinou barvu. Zřejmě se oblékala podle toho, co jí poradila Frannie.
Zaparkovala jsem vedle nich. Neměla jsem v úmyslu zvát je dovnitř. Zdráhavě jsem vystoupila z auta.
„Mrcho!“ vyhrkla na mě od plic Frannie. Mladičký obličej měla zkřivený vztekem. „Jak jste to mohla bratrovi udělat? Tolik toho pro vás udělal!“
Mohla jsem se k tomu postavit jen jedním způsobem. „Frannie,“ začala jsem co nejklidnějším a nejvyrovnanějším tónem. „Po tom, co se odehrálo mezi mnou a Quinnem, vám nic není.“
V té chvíli se otevřely hlavní dveře a na verandě se objevila Amelia. „Sookie, nepotřebuješ mě?“ zeptala se. Vycítila jsem, že se kolem ní vznášejí kouzla.
„Za chvilku jsem u tebe,“ odpověděla jsem stručně, ale neřekla jsem jí, aby se vrátila dovnitř. Paní Quinnová byla čistokrevný měňavec a Frannie poloviční. Obě měly větší sílu než já.
Paní Quinnová udělala krok vpřed a tázavě se na mě podívala. „Vy jste ta, kterou miloval,“ prohlásila. „To vy jste se s ním rozešla.“
„Ano, paní. Neklapalo by nám to.“
„Říkají mi, že se budu muset vrátit do pouště,“ pokračovala. „Tam, kam odkládali všechny blázny jako jsem já.“
Neříkejte! „Och, vážně?“ zeptala jsem se, abych dala jasně najevo, že s tím nemám nic společného.
„Ano,“ odpověděla paní Quinnová a od té chvíle už nepromluvila. Ulevilo se mi.
Frannie se mnou ale ještě neskončila. „Půjčila jsem vám auto,“ řekla. „Přijela jsem vás varovat.“
„A já jsem vám za to vděčná,“ odpověděla jsem. Moje nálada klesla ještě hlouběji. Nenapadala mě žádná kouzelná slova, jimiž bych zahnala utrpení, které se vznášelo ve vzduchu. „Věřte mi, že bych si moc přála, aby všechno dopadlo jinak.“ Hloupé, ale pravdivé.
„Co je na mém bratrovi špatného?“ pokračovala Frannie. „Je hezký, miluje vás, má peníze. Je úžasný. Co vás na něm odradilo?“
Upřímná odpověď − že jsem Quinna skutečně obdivovala, ale nechci hrát vedle jeho rodiny druhé housle − se nedala použít ze dvou důvodů: zbytečně bych tím Frannii ublížila, a možná bych pak skončila s vážnými zraněními. Paní Quinnová možná nebyla při smyslech, ale s každým dalším okamžikem působila stále rozrušeněji. Netušila jsem, co by se seběhlo, kdyby se změnila v tygřici. Mohla by utéct do lesa nebo mě napadnout. Všechny tyhle představy mi naskakovaly v mysli jako malé fotografie. Musela jsem něco říct.
„Frannie,“ začala jsem pomalu a rozvážně, protože jsem netušila, jak bych měla pokračovat. „Na vašem bratrovi není nic špatného. Podle mě je skvělý. Ale jako pár bychom měli spoustu vad. Chci, aby dostal co nejlepší ženu a udělal ji šťastnou. Proto jsem ho vypustila do světa. Věřte mi, že i mě to bolí.“ Pomohlo mi, že v tomhle případě jsem říkala pravdu. Přesto jsem doufala, že Amelia má v konečcích prstů připravené nějaké spolehlivé kouzlo a že ho zvládne. Pro případ, že by se to nepovedlo, jsem začala od Frannie a její matky ustupovat dál a dál.
Quinnova sestra se užuž chystala přistoupit k činu a její matka byla stále netrpělivější. Amelia popošla na kraj verandy. Vůně kouzel zesílila. Noc jako kdyby v té chvíli na dlouho zadržela dech.
Nakonec se ke mně Frannie otočila zády. „Pojď, mami,“ řekla a obě ženy nastoupily do jejího auta. Využila jsem příležitosti, vyběhla na verandu, stoupla si vedle Amelie a mlčky tam zůstala stát, dokud Frannie nenastartovala auto a neodjela.
„No,“ začala Amelia. „Takže ses s ním rozešla.“
„Jo.“ Byla jsem úplně vyčerpaná. „Musela bych za sebou tahat jeho břemeno,“ odpověděla jsem a zachvěla se. „Bože, nikdy bych nečekala, že řeknu právě tohle. Zvlášť když si uvědomím svoje vlastní břemena.“
„Bylo to kvůli jeho matce.“ Amelia byla dnes večer mimořádně vnímavá.
„Ano, kvůli ní. Poslyš, děkuju, že jsi vyšla ven, i když ti hrozilo, že tě zraní.“
„Od čeho jsou spolubydlící?“ zeptala se Amelia, zlehka mě objala a pokračovala: „Vypadáš, že bys do sebe potřebovala dostat trochu polévky a hned potom si zalézt do postele.“
„Ano,“ odpověděla jsem. „To by bylo moc fajn.“