13.kapitola
V té chvíli mě opustilo napětí, jako když z prasklé pneumatiky unikne vzduch.
„Odvolej své lidi, Victore,“ řekl Eric. „Ale chci slyšet na vlastní uši, jak jim to říkáš.“
Victor se rozzářil ještě víc než předtím, vylovil z kapsy maličký mobilní telefon, zavolal komusi jménem Delilah a začal udělovat rozkazy. Eric mezitím zatelefonoval do Transfusie a oznámil Clancymu, že nastala změna ve vedení.
„Nezapomeň to říct Pam,“ požádal ho Eric naléhavě. „Jinak zabije další Victorovy lidi.“
Potom nastala trapná pauza. Všichni přemýšleli, co přijde teď.
Jakmile jsem měla jistotu, že přežiju, zadoufala jsem, že se Quinn změní zpátky do lidské podoby, abych si s ním mohla promluvit. Měli jsme spoustu námětů k hovoru. Nevěděla jsem, jestli na to mám právo, ale připadala jsem si zrazená.
Nemyslím si, že se celý svět točí jenom kolem mě, a chápala jsem, že Quinna upíři do všeho dotlačili násilím.
V jejich společnosti si člověk pokaždé připadal do něčeho tlačený.
Tohle bylo už podruhé, kdy Quinna jeho matka nevědomky přinutila, aby se za ni zodpovídal upírům. Bylo mi však jasné, že za to nemůže, opravdu. Nikoho se přece neprosila, aby ji znásilnil a aby jí z toho přeskočilo. Nikdy jsem ji neviděla, ale byla jsem přesvědčená, že je jako neřízená střela. Quinn udělal všechno, co bylo v jeho silách. Poslal ke mně svou sestru, aby nás varovala, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli nám tím nějak pomohl.
Ale body za snahu si zasloužil.
Jenomže když jsem ho sledovala, jak se čenichem otírá o Frannii, uvědomila jsem si, že s Quinnem jsem klopýtala od jednoho omylu k druhému. Vzplál ve mně vztek nad jeho zradou, a ať už jsem se snažila vysvětlit si ji jakkoliv, pohled na přítele spolupracujícího s upíry, které jsem musela považovat za nepřátele, mě rozzuřil. Roztřásla jsem se po celém těle a přeletěla pohledem místnost.
Jakmile Amelia poznala, že už může plačící Frannii pustit, rozběhla se do koupelny. Měla jsem podezření, že napětí, které se vznášelo ve vzduchu, bylo na mou čarodějnickou spolubydlící příliš, a zvuky vycházející z koupelny na chodbě mě v tom utvrdily. Eric stále mluvil s Clancym a předstíral, že telefonát plně zaměstnává jeho pozornost, ačkoliv se v té chvíli pokoušel vstřebat ohromnou změnu, která se v jeho světě udála. Neviděla jsem mu sice do hlavy, ale tohle jsem poznala. Po chvíli se zvedl a odešel na chodbu. Možná potřeboval trochu soukromí, aby zvážil, co podniknout do budoucna.
Victor se vydal ven za svými poskoky a já jsem zaslechla, jak jeden z nich vykřikl: „Jo! Ano!“ Znělo to, jako by vstřelil vítěznou branku, což byla v tomhle případě pravda.
Pokud šlo o mě, podlamovala se mi kolena a myšlenky mi vířily hlavou v takové změti, že se jim stěží dalo říkat myšlenky. Bill kolem mě ovinul paži a posadil mě na křeslo, které chvíli předtím uvolnil Eric. Chladnými rty se zlehka dotkl mé tváře. Musela bych mít srdce z kamene, aby mě jeho stručný proslov k Victorovi nedojal. Nezapomněla jsem na něj, přestože mi tahle noc přinesla spoustu hrůzných zážitků. A moje srdce z kamene rozhodně nebylo.
Bill si přede mě klekl a zvedl hlavu. „Doufám, že se ke mně někdy vrátíš,“ řekl. „Nikdy bych se ti nevnucoval a nesnažil se tě přimět, abys se mnou zůstala.“ Pak vstal a vyšel ven za svými novými upířími známými.
Bezva!
Pane Bože, stůj při mně, protože tahle noc ještě neskončila!
Odvlekla jsem se zpátky ke své ložnici a otevřela dveře. Chtěla jsem si umýt obličej, vyčistit si zuby nebo se alespoň učesat v naději, že si tak budu připadat méně zničená.
Na posteli seděl Eric, hlavu zabořenou v dlaních.
Když jsem vešla dovnitř, zvedl oči ke mně. Vypadal vyděšeně. Vzhledem k tomu, že před chvílí převzal vládu nad státem někdo úplně jiný a téměř nenechal kámen na kameni, jsem se mu nedivila.
„Když jsem se posadil na postel a nasál tvou vůni,“ řekl tak tiše, že jsem musela zbystřit sluch, abych ho vůbec zaslechla, „Sookie… všechno jsem si vybavil.“
„Och, sakra,“ vydechla jsem, utekla do koupelny a zabouchla za sebou dveře. Učesala jsem se, vyčistila si zuby a vydrhla si obličej, ale nakonec jsem odtud stejně musela vyjít. Kdybych se Ericovi nepostavila čelem, byla bych stejně zbabělá jako Quinn.
Eric spustil hned poté, co jsem se vynořila. „Nechce se mi věřit, že…“
„Jo, jo, je mi to jasné. Zamiloval ses do obyčejné smrtelnice, nasliboval jsi jí všechno možné, choval ses strašně mile a chtěl jsi se mnou už navždy zůstat,“ zamumlala jsem. Tohle všechno se rozhodně dalo probrat co nejrychleji.
„Nechce se mi věřit, že poprvé za ty stovky let jsem něco cítil a byl zase šťastný,“ pokračoval slavnostně Eric. „To mi nemůžeš upřít.“
Přejela jsem si rukou po čele. Byla hluboká noc, ještě před chvíli jsem byla přesvědčená, že umřu, a člověk, jehož jsem považovala za svého přítele, se zachoval takovým způsobem, že se celý obrázek, který jsem si o něm vytvořila, převrátil vzhůru nohama. Přestože teď „jeho“ upíři stáli na stejné straně jako ti „moji“, patřila jsem spíš k upírům z Louisiany, i když mi někteří naháněli pořádnou hrůzu. Existovala možnost, že Victor Madden a jeho společníci budou méně děsiví? Pochybuju. Vždyť právě dnes v noci pozabíjeli řadu upírů, které jsem znala a měla ráda.
Nedokázala jsem si představit, že se teď ke všemu ještě budu muset dohadovat s Ericem, jemuž se náhle vybavily vzpomínky na dobu, kdy trpěl ztrátou paměti.
„Když už o tom musíme mluvit, nemohli bychom to udělat někdy jindy?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ odpověděl Eric po dlouhé odmlce. „Teď na to není vhodná chvíle.“
„Netuším, jestli ten pravý okamžik vůbec někdy nastane, Ericu.“
„Jednou si o tom budeme muset promluvit,“ namítl.
„Ericu… No tak dobře,“ řekla jsem a rázným gestem ruky jsem ho umlčela. „Jsem ráda, že tě ta nová vrchnost chce po svém boku.“
„Kdybych zemřel, ublížilo by ti to.“
„Jistě, spojuje nás to krevní pouto, bla bla bla.“
„Naše pouto v tom není.“
„Dobře, máš pravdu. Ublížilo by mi to. A pravděpodobně bych potom taky umřela, takže bych to aspoň nemusela snášet dlouho. Mohl bys teď prosím tě zmizet?“
„No… ano,“ odpověděl stejně rozzlobeným tónem jako starý Eric. „Mizím, ale ještě se uvidíme. A buď si jistá, moje milá, že to spolu vyřešíme. Pokud jde o upíry z Las Vegas, určitě zvládnou řídit stát, který dost závisí na turistickém ruchu. Král Nevady je mocný a Victor se rozhodně nedá podceňovat. Nemá slitování, ale nezničí nikoho, kdo pro něj může být užitečný. Umí dobře ovládat svůj hněv.“
„Takže to převzetí vlády tě vlastně ani moc nemrzí?“ Nedokázala jsem skrývat zděšení, které ve mně Ericova odpověď vyvolala.
„Co se stalo, stalo se,“ řekl Eric. „Na nějaké utápění se v neštěstí teď není čas. Oživit už nikoho nemůžu a krále Nevady bych sám porazit nedokázal. Nemůžu po svých lidech chtít, aby se nechali zabít při nějakém šíleném podniku.“
S Ericovým pragmatismem jsem se nemohla ztotožnit. Chápala jsem, co tím chce říct, a až si odpočinu, možná s ním budu i souhlasit. Ale teď a tady to nešlo. Eric se choval příliš chladně. Trénuje to ale celá staletí a kromě toho je možné, že si něco podobného už prožil, a ne jednou.
Hrozná představa.
Cestou ke dveřím se Eric zastavil, naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. Dnes večer mě chtěli líbat úplně všichni. „S tím tvým tygrem mě to mrzí,“ dodal. Pokud šlo o mě, tím náš večer skončil. Zůstala jsem sedět v křesle v rohu ložnice, dokud jsem si nebyla jistá, že všichni zmizeli z domu. Jakmile jsem vycítila, že doma zbyla pouze jediná hřejivá mysl − ta Ameliina −, vykoukla jsem ze dveří, abych se ujistila, že se nemýlím. Ano, všichni ostatní odešli.
„Amelie?“ zavolala jsem.
„Ano,“ uslyšela jsem svou spolubydlící a vydala se za ní. Seděla v obývacím pokoji a byla stejně vyčerpaná jako já.
„Usneš vůbec?“ zeptala jsem se.
„Nevím. Ale zkusím to,“ odpověděla a zavrtěla hlavou. „Tímhle se úplně všechno mění.“
„Tímhle? Co přesně tím myslíš?“ Udivilo mě, že mi porozuměla.
„Myslím tím převzetí vlády. Můj táta se hodně stýkal s upíry z New Orleansu. Měl pro Sophii-Anne zrekonstruovat její sídlo ve městě a opravit i další její nemovitosti. Asi mu zavolám a všechno mu řeknu. Určitě se bude chtít co nejrychleji dostat do přízně novému králi.“
Amelia se svým způsobem chovala stejně pragmaticky jako Eric. Celý svět se pro mě stal velkou neznámou. Nevybavovala jsem si nikoho, kdo by alespoň chvíli truchlil pro Sophie-Anne, Arlu, Cleo… Byl to dlouhý seznam. Tehdy mě poprvé napadlo, jestli vůbec existoval nějaký upír, který si nezvykl na ztráty lidských životů. Ale jak tomu nepřivyknout, když upíři musí celá staletí sledovat, jak všechno, co se kdy kolem nich mihlo, mizí v nenávratnu? Generace za generací mizely v hrobech a nemrtví existovali dál. Neustále.
Tahle unavená lidská žena − které hrozilo, že každým okamžikem omdlí − se ale zoufale potřebovala vyspat. Pokud někdo chystal nějaké další převzetí moci, bude se muset obejít beze mě. Znovu jsem pozamykala všechny dveře, zavolala nahoru na Amelii, abych jí popřála dobrou noc, a vrátila jsem se do postele. Nejméně půl hodiny jsem ještě zůstala vzhůru, protože ve chvíli, kdy mě užuž přemáhal spánek, jsem sebou náhle prudce škubla. Okamžitě jsem se probrala s pocitem, že mě jde někdo varovat před další pohromou.
Nakonec mě ale nedokázalo udržet vzhůru ani škubání, takže jsem upadla do hlubokého spánku. Když jsem se probudila, na obloze už svítilo slunce a jeho paprsky pronikaly oknem do ložnice. V křesle, do kterého jsem se včera v noci svezla a snažila se vyříkat si věci s Ericem, teď seděl Quinn.
Tenhle trend se mi nelíbil. Nestála jsem o to, aby se u mě v ložnici neustále střídali muži. Toužila jsem po někom, kdo by tu zůstal.
„Kdo tě pustil dovnitř?“ zeptala jsem se a opřela se o loket. Na to, že se skoro nevyspal, vypadal Quinn docela dobře. Ale na jeho mohutnou postavu, hladkou vyholenou hlavu a velké oči s purpurovým nádechem byl pokaždé pěkný pohled.
„Amelia,“ odpověděl. „Vím, že bych sem neměl chodit a že by bylo lepší počkat, dokud se nevzbudíš. Napadlo mě, že mě tady nebudeš chtít.“
Odešla jsem do koupelny, abych měla chvilku pro sebe. Tenhle manévr jsem poznávala stále důvěrněji. Když jsem z ní vyšla, upravenější a čilejší než když jsem do ní vcházela, Quinn mi podal hrnek kávy. Trochu jsem z něj upila a okamžitě jsem se cítila připravená poprat se s čímkoliv, co mě čekalo, ale ne v ložnici.
„Kuchyň,“ prohlásila jsem a oba jsme zamířili do místnosti, která odjakživa tvořila srdce domu, ale v době, kdy ji zničil požár, už byla zastaralá. Teď jsem měla kuchyň zbrusu novou, ale ta stará mi stejně pořád chyběla. Stůl, u něhož po léta jedla naše rodina, nahradil jiný, moderní. Nové židle byly mnohem pohodlnější než ty původní, ale čas od času mě stejně bodla u srdce lítost nad vším, o co jsem přišla.
Měla jsem hrozivé tušení, že „lítost“ bude i tématem dnešního dne. Během neklidného spánku jsem zřejmě vstřebala dávku pragmatičnosti, která mě v noci tak pohoršovala. Chtěla jsem co nejvíc oddálit rozhovor s Quinnem, který jsem měla před sebou, takže jsem se postavila k zadním dveřím a podívala se ven. Ameliino auto bylo pryč. Alespoň jsme zůstali sami.
Posadila jsem se naproti muži, o němž jsem si myslela, že ho miluju.
„Tváříš se, kotě, jako kdyby ti někdo řekl, že je po mně,“ poznamenal Quinn.
„Vyšlo by to nastejno,“ odpověděla jsem. Musela jsem se do toho vrhnout po hlavě a nerozhlížet se. Quinn sebou trhl.
„Co jsem měl dělat, Sookie?“ zeptal se. „Co jsem měl dělat?“ V jeho hlase jsem zaslechla náznak vzteku.
„A co mám dělat já?“ oplatila jsem mu otázku, protože odpověď jsem pro něj neměla.
„Poslal jsem za tebou Frannii! Snažil jsem se tě varovat!“
„Chabá snaha, a navíc skoro s křížkem po funuse,“ namítla jsem. Hned nato mě ale přepadly pochybnosti. Nechovala jsem se k němu až příliš odměřeně, nespravedlivě a nevděčně? „Kdybys mi zavolal o pár týdnů dřív, třeba jen jednou, dívala bych se na to jinak. Jenomže ty jsi měl zřejmě plné ruce práce s pátráním po matce.“
„Takže se chceš rozejít kvůli ní,“ utrousil Quinn roztrpčeně. Nemohla jsem mu to mít za zlé.
„Ano,“ odpověděla jsem až po chvíli, během níž jsem sbírala odvahu. „Řekla bych, že ano. Nejde ani tak o tvou matku jako spíš o to, do čeho se dostala. Není v pořádku, a dokud bude naživu, zůstane pro tebe na prvním místě. Věř mi, že s tebou soucítím a moc mě mrzí, že máte tak těžký úděl. Vím o tom své.“
Quinn měl oči sklopené k hrnku s kávou a v obličeji se mu mísila zlost s vyčerpáním. Nevhodnější chvíli jsem si už pro hádku nemohla vybrat, ale udělat jsem to musela. Cítila jsem se příliš zraněná, než abych to odkládala.
„A přestože tohle všechno víš a je ti jasné, že tě mám rád, stejně mě už nechceš vidět,“ odpověděl Quinn ztěžka, jako kdyby bojoval s každým slovem. „Nechceš se ani pokusit dát mi příležitost, abych dal všechno do pořádku.“
„Taky tě mám ráda. Dokonce jsem doufala, že před sebou máme dlouhou budoucnost,“ řekla jsem. „Jenomže včerejší noc už pro mě byla příliš. Nezapomínej, že jsem se o tvé minulosti nedozvěděla od tebe. Možná jsi mi to nechtěl prozradit hned ze začátku, protože ses bál, že by to mohlo představovat problém. Nemluvím o těch zápasech − o ty mi nejde. Ale tvoje matka a Frannie… No, je to tvá rodina. A… závisí na tobě. Musí s tebou zůstat. Vždycky budou na prvním místě.“ Na okamžik jsem se zarazila a kousla se do rtu. Čekala na mě ta nejtěžší část. „Já chci být ta první. Vím, že je to sobecké a povrchní a že se to možná nikdy nenaplní, ale přála bych si, aby ve mně někdo viděl nejdůležitější osobu svého života. Pokud se mýlím, budiž. Přežiju to. Ale tak to zkrátka cítím.“
„V tom případě spolu nemáme o čem mluvit,“ prohlásil po chvilce rozmýšlení Quinn, položil dlaně na stůl, zapřel se o ně, vstal ze židle a odešel.
Připadala jsem si jako špatný člověk. Připadala jsem si zmučená a oloupená. Připadala jsem si jako sebestředná mrcha.
A přesto jsem ho nechala odejít z domu.